Reklama
 
Blog | Michal Matoušek

Charakter

Někdy si myslím, že se s Olgou ani nepřeme; jen srovnáváme východiska. Jako když jsme se sémanticky dohadovali / dohadovaly, jaký je pro nás ženy rozdíl mezi „zakrýt si klín“ a „zakrýt si pochvu“. – Já, jako největší česká žijící, jsem to snad i sama na sobě předváděla.
Vypadal jsem přitom jako Michael Jackson.

* * *
Komunismus a láska. – Postavte vedle sebe dva lidi: jednomu ta doba rozprášila půl rodiny po světě a ostatním nedovolila vůbec nic. Druhému přinesla pěkné dětství v materiálním a citovém dostatku. Jak já jsem byl hrdý, když Gagarin vylétl do vesmíru… ne, to už přeháním. Ale chci říct, že je trochu rozdíl, když vás do některých věcí namočí váš vědomý postoj, a ne jen setrvačnost osudu.
Spousta otázek, a jako hlavní nezodpovězená zůstává jediná: Co když se mění jenom technologie moci a jinak je naše doba úplně stejně hnusná? – Skutečně, stejně hnusná není. Je hnusná jinak, a přitom dostatečně srovnatelně.

* * *
Zažil jsem všelijaké doby. Na fakultě jsem ještě stihl docenty, kteří marxismus vykládali jako problém, nikoli jako dogma. Nikdy jsem marxista nebyl, ale nehledat dogma, nýbrž problém, to mne tam naučili. – Proto vidím i současnost jako těžký problém, a pokaždé, když slyším, jak se v předvolební době zvedne nějaký hrdina a v naději na zájem publika, jakož i v naději na odvedení pozornosti od problémů palčivějších vyvolává ducha minulosti a huláká HLAVNĚ NEDOPUSTIT DALŠÍ KOMUNISTICKÉ ŘÁDĚNÍ!, jdu a pozvracím se. – Jako když bolševici trapně ostouzeli Masaryka, ale ta analogie pochopitelně kulhá… chápete, oč mi jde? Aby se místo o současnost a o budoucnost immerwährend nebojovalo s minulostí. 
Tato doba JE hnusná. Lecčím. Taky tím, jak samu sebe není schopna vidět jako problém a má na svůj deficit pokaždé ten nejjednodušší recept. Odjeď! dostávám občas radu, vypadni, když se ti s námi nelíbí. My jsme tak svobodní a skvělí, že ti i tohle umožníme.
Nebo zůstaň, ale bud náš. Buď svůj. Buď pepsi.

* * *
Což se netýká srovnávání východisek s Olgou; my se nikam neodesíláme. Jsou nám dohromady sto tři roky. Už jsme do něčeho vrostli a budeme do toho vrostlí až do smrti. Nevidím svobodu v tom, že se odněkud dá odejít. – Ptát se na všecko, co bylo, to se ptáme. Bezesporu. Jenže jen jeden druhého. Protože tahle doba, tak jako nějak všechny doby poslední dobou, klade jen otázky, u nichž si dopředu může být jista odpovědí, a tu odpověď taky naléhavě žádá. U prověrek na začátku normalizace se ptali: Souhlasíš se vstupem ano nebo ne?  
A pepsi dnešek právě tak přímočaře jednoduše: Komunismus? Pah! Padesátá léta, a ty nám honem řekni, co jsme o tom napsali do učebnic…

Reklama

* * *
Komunismus… a láska?
Když on si před ni klekne a podává jí kytku, ona se na něj zkoumavě dívá a odpoví: „Kde sis umazal tričko?“, je to tak trochu… můžu říct: v prdeli? Ano, je to v prdeli, i když třeba jen trochu.
Přitom on umazané tričko opravdu má. – Ale tak jako o tričku nehodí se mluvit o padesátých létech při úplně každé příležitosti. Napsal jsem třeba o svých rodičích, jak se dostali na cestu komunistického hnutí… a moje žena jak se na ni nedostala. Ty okamžiky rozhodnutí. Čtyři sta ohlasů v debatě. A vřískali tam na mě: „Padesátý léta! Mluv o padesátých létech!“
Když potkáte Němce, taky na něj hned neukazujete prstem a neječíte: „Hitler! Osvětim!“ – Amerika měla otroctví, Mc Carthyho. Být černý byl v Americe průšvih ještě po roce 1960, zvlášť na jihu. Charakter doby? Ano, ale mění se na celé zeměkouli. John Updike: „Byla vůbec ta padesátá léta? Dodnes mám strach. Dodnes jsem vděčný.“

* * *
Šedesátá léta přinesla naději, kratší sukně, delší vlasy. Charakter doby? Lásky bylo v šedesátých letech jak nastláno. Když milujete, hraje v tom nějakou roli charakter? Ano, ale jenom ten váš; nikoli charakter doby.
Sedmdesátá léta, léta osmdesátá. Kdo v těch letech po svobodě bytostně toužil, získal ji nějak, nějakou, často za všelijakou cenu. Zatímco k dnešním pepsi lidem svoboda jen došplíchla a oni ji berou jako statek, který nic nestojí a je součástí jakéhosi všeobecného nároku. Takový postindustriální balíček; lze použít, využít, zneužít; cokoli chcete. Tato doba JE hnusná především tím, že svou vůli k sobectví převlékla za svobodu a nyní ji hrdě ukazuje kolem. „Charakter doby jest pro mne toliko kulisou.“ A kdo napsal tohle?
No přeci já…
Naše děti – uchystali jsme jim lepší svět? Mohou si jej projet celý, ale co vidí? Je pravda, že pokud chtějí vidět vraždění nebo masové zavírání do vězení, musí se pohnout dál než dřív. 

* * *
Mí rodiče na sklonku osmdesátých let umírali. Máma to o sobě věděla, táta ne. Umírali zklamáni, zoufalí, fyzicky velice bolestivě; nejvíc je asi trápil pocit, že všecko prohráli. Všechny naděje, představy, sny. Snad by mi prominuli, kdybych napsal: i víru. Já vůbec nemám jistotu, že nedopadnu přesně stejně. I když já už dávno nevěřím… ale teď asi chápete, že si tu před vámi jen na něco hraju.
Nenávidím lhostejnost, která sebe samu nazývá svobodou. – Nenávidím lhostejnost, která se nikdy v ničem neangažuje, ale ex post pokaždé všecko věděla. Nenávidím lhostejnost, která svou spokojenost se životem v blahobytu jen vtěluje do antikomunistického pokřikování, protože vyšší nároky na život, než je ten blahobyt, prostě nemá.

* * *
Ovšem, Olgy se tohle netýká. Někdy si myslím, že se s Olgou ani nepřeme; jen srovnáváme východiska.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama