* * *
Ptali se na to i Olgy, co čte. Redaktor Brabec z Respektu. Tenhle redaktor se ptal i mne, na Kátině soudu, co si jako první odsouzený blogger o soudech s bloggery myslím; já nechci ukřivdit, ale měl jsem z něj trvalý dojem, že mě vůbec neposlouchá a spíš jen tak čeká, zda náhodné moje slůvko neuvolní lavinu jeho představivosti. Že nezkoumá, co je… ale jen jestli se o tom dá napsat.
* * *
Mne se na četbu taky ptala Rita Opravdově Jediná. Její otázka zněla spíš, co by se teda jako mělo číst – ať řeknu, když mám tu blbou potřebu kdekoho poučovat. Odpovědi jsem se vyhnul, ale otázku jako položenou stále cítím. Kdybych mínil být za každou cenu vtipný, ocitoval bych jiný středočeský doklad, který tu mám pořád před očima a který končí: záchod bude kanalisován do řádné betonové žumpy.
To je přeci sdělení! Povzbudivé, mile konkrétní. Žádný underground, bohudík.
* * *
Čas od času tu někdo prohrábne četbu a sděluje dojmy. Sleduju to a vím, že kdybych udělal totéž, počte si, a dobře, hromada lidí. Jenže já už, teď na sklonku, přemýšlím krapet jinak: četba ne jako suma v podstatě nahodilých setkání, v nichž nelze hledat, natož nalézt vyšší smysl; ale jako tenhleten Bildungsprozess. Nebo rozšifrování hesla, skrze něž vše dostává jakýsi komplexnější… komplexnější co? Nebo: potkali jsme se, vy nebo já, v uzlových bodech života s knížkou… nebo třeba s deskou?
Myslím jsem i tohle už na sebe vyžvanil: když jsem se rozváděl, hodně jsem poslouchal Collinsovu Face Value. If Leaving Me Is Easy? – Přesně takhle to cítím i já! říkal jsem si. A když jsme byli na rozvod i s druhou ženou, četl jsem zrovna Vaculíkovo Jak se dělá chlapec. O té knížce si dnes myslím, že je hrozná, hlavně po stránce mravní; pěkně to řekl Josef Vohryzek. Ale krátkodobě moc pomohla. Nerozvedli jsme se.
Napsal jsem o tom do Literárek.
* * *
Až u Updika jsem se dozvěděl, že když vezmete ženu do úst, je trpká – teprve později vám zesládne. Až od Bölla jsem se dozvěděl, že katolicismus může být a mnohdy je těžce páchnoucí svinstvo. Od Marka Twaina jsem se dozvěděl, že čím dřív po smrti je sladkovodní ryba na pánvi, tím lépe.
Se všemi těmito vědomostmi jsem posléze přišel do styku. K Updikovu postřehu bych ještě dodal… ne, radši ne.
* * *
U Karla Michala jsem se dočetl, že se člověk může změnit v medvěda, a uvěřil jsem tomu.
Karel Michal mi také vysvětlil, že mrtvé kočky mluví; moje první fena kočky často zabíjela, a já jsem se jich pak vyptával. Josef Švejk mě naučil nadávat: Rozevři lepší svou držku, svině betlémská! Od Medvídka Pú vím, že když se písnička nedaří, máme počkat, až k nám sama přijde. Od Lišky z Malého prince vím o přátelství úplně všechno. Karel Michal mne ujistil, že lze potlačit prd.
Scott Fitzgerald mi řekl, že v nebi potkám ty, kteří, tak jako já, promarnili zemi.
* * *
Archiv se nachází v prostoru bývalých kasáren; představuju si, jaký tu byl hukot, když byla vyhlášena plná bojová a stovky kanad dusaly po dlažebních kostkách. Kdo z našich mladých vševědoucích intelektuálů tohle zažil? – Dnes mezi kostkami prorůstá tráva. Až Pasternak mi ukázal, že čaj je ve skutečnosti rudý, a Páral zase, že sex je červený.
Onehdy seděl uprostřed dláždění kos. Moc se nehýbal, nejevil touhu vzlétnout, nechal se překročit; byl takový hodně pocuchaný a vypadal spíš jako karikatura sebe sama. Okolo něj hromady peří, prý máme v kasárnách poštolky. Šel jsem pak pro svůj rudý čaj, kos se mezitím přesunul, a když jsem se vracel, už vůbec nebyl. Kos. Možná odešel, možná ho někdo uklidil.
Neptám se. Chtěl bych žít s nadějí, že se na poslední chvíli dostavil Yankee Doodle Doctor a kosův příběh pokračuje. Třeba v Pičíně u Hrmů? To je místo pro ptáky jako stvořené.
* * *
Marina Cvetajeva povídala, že pokud se nechci pokořit, je jedno, KDE mě pokořují. Ale ani na tuto výzvu jsem ze země neodešel, kam taky. – Vladimir Nabokov přidal, že mít rád i úplně malou holku není žádná špína, pokud myslíš víc na ni než na sebe. – Karel Michal mi řekl o tobě, můj smutku, že už se mnou budeš pořád.