Reklama
 
Blog | Michal Matoušek

Daidalos VIII

"Ja freilich," řekl jsem Brodymu roztomile a s úklonou; samozřejmě že se mi to povedlo, Germáne jeden. Prašivá. Prachatá. Kapitalistická. Chtěls mladšího, chtěls lepšího - koupil sis takového. A já ti ho vystřihl jak malého chlapce. Rozmazal po zdi. Zašlapal do země, vykastroval, zavraždil.

Procházeli jsme do vestibulu a ve dveřích hracího sálu jsem se ohlédl: Rus, obklopen nohsledy, pořád rozebíral partii… a ouška měl zdravě červená. Chlebodárci se budou mračit, Rusáčku, hlavní chlebodárce mi právě sladkokysele blahopřeje, chlebodárci se budou mračit, protože dnes chlebodárci prohrají. A jestli Kolín venku vyhraje, titul je pro chlebodárce v pekle. Čekal jsem, zda Brody udělá své rezignované, všeobjímající gesto, kterým zve na drink; ani tato radost mi nezůstala odepřena. A já mu s úsměvem odmítl. Kvůli tobě jsem poplival svou vlast – nebudu s tebou pít, Germáne. Kašlu na tebe. Ušetřím si zdraví.
V zdravém těle zdravý vydřiduch. Je čas sednout k telefonu a zavolat… kam zavolat? Smím ještě říct: domů? Samozřejmě za vaše peníze, jak jinak. Chlebodárcové bývalí, dnešní i budoucí. – A co ty, ach, milovaný domove; setřels už mou jedovatou slinu?

* * *
"Jak to nesl?" zeptal se do telefonu Juráš a já se v křesle uveleboval co nejpohodlněji. "Byl rudej až na prdeli," odpověděl jsem. "Vyslechne si pěkný kecy, boreček. – Juráši, já su tak šťastné!" zaimitoval jsem.
Jura ví, koho napodobuju. Ale jeho vrstevníci už zapomínají, nebo spíš nikdy pořádně nevěděli, oč se jedná: o prvního českého pokořitele Lamanšského kanálu. – V naší generaci šlo o veliký hit; pamatuju kolegu, který nikdy neuměl nic jiného než přijít do restaurace, rozhlédnout se po dychtivé společnosti nad napěněnými půllitry a říct: "Já su tak šťastné!" Patřilo k bontonu se pokaždé zasmát, i když už to člověku směšné nepřipadalo, ale budiž zmíněnému kolegovi přiznáno, že nás jednou dostal: vstoupil, rozhlédl se a nenasadil tentokrát výraz vítězoslavný, nýbrž jen plný naděje a zároveň trochu ustaraný, a pravil: "Je to dobré; ale ty medúzy. Medúzy!"
"Je to – " začal Jura, a já ho přerušil: "Jako by mi osud říkal: Vlastíku, dobře´s udělal."
"Je to jen jedna partie, tati."
"Vždycky je to jen jedna partie. Ta, kterou právě hraješ," pravil jsem moudře a Juráš se uchechtl: "A sakra. – Nedáš ty se na starý kolena ještě na filosofování?"
"Sklapni," řekl jsem a Jura do telefonu říhl. Decentně, ale zřetelně. "Prokrista. – Ty jsi vážně dobytek."
"Žádnej dobytek," odpověděl klidně. "Jsem syn vítěze nad mistrem světa. – Neměl bych to nabídnout Četce?"
"Zkus to. Ale na tvým místě bych radši neprovokoval. Děje se něco, co bych měl vědět?"
"Ne."
"Děláš mi radost, hochu," pravil jsem. A myslel jsem to smrtelně vážně. – Dohodli jsme, kdy a kam zavolám příště, a pak jsem zavěsil, v šatně vyzvedl kabát, seběhl po schodech a vyšel na zasněžené náměstí. Mnichov měl zasněžené střechy. Nebe bylo bleděmodré, ulice se mi zdály čisté a pěkné. Dal jsem se směrem k domovu… myslím tím čtvrť, ve které bydlím. Pořád moc mluvím o domově; nejsem zase dojatý? Šel jsem pěšky, ačkoliv v tomto městě nehrozilo, že bych nasedl do taxíku a taxikář že by věděl, kdo jsem.
A kdo tedy jsem? Nevím. Prostě jen člověk, který odchází?

(pokračování zítra)

Reklama


 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama