Reklama
 
Blog | Michal Matoušek

Dům se zahradou

může být lecčím.
Domovem. Prostorem k životu. Dobře či špatně investovaným penízem. Splněným snem. – Nebo vstřícností ke tvoru, který v každém z nás občas přebývá a mlaská a jmenuje se Majitel Realit.

Dům u moře je rovněž hezká představa… a naše země moře nemá. To je skutečnost. V naší zemi však skutečnost… zkrátka, lidé mívají i sny. Bydlet v tom domě u moře se zahradou, seběhl bych každé ráno s hrnkem kafe po kamenných schodech dolů, vylezl na skalisko, namočil nohy a vy všichni byste mi mohli… pardon.
To byl opravdu jen sen.
Domy u moře a domy se zahradou jsou lecčím, pravda. Domovem, prostorem… krom jiného i snem, který si někteří z nás uskutečnili. Někdy i skutečností, ke které někteří z nás přišli lecjak… mluvím zas trochu jako blbec, že? – Ale kupříkladu já dům se zahradou zdědil, a nebyl jsem tam teď dva roky.

 

* * *

Reklama

Někdo si dům se zahradou napíše.
U Baobabů vyšla v říjnu knížka pro děti. Olga Černá, Z domu a zahrady. Popisující neobyčejný ostrov obyčejného rodinného štěstí, který by každé dítě mělo navštívit… citováno nepřesně. Baobab. Došlo k tomu takto: Olga a Zdeněk Černých zbudovali si v jednom domě domov a zdá se, že se jim povedl. Citováno nepřesně. Kafka. Skrze své vědomí domova mohou se v myšlenkách zaobírat též jinými domy a porovnávat jejich způsobilost k té funkci.
Olga jednou přišla na návštěvu, do jiného domu, koukala kolem sebe… a dumala o tomhle domu jako o něčím domově. Cosi se jí v hlavě skládalo, a když se dosyta nadumala a začínala o něm psát, možná měla pocit, že ten dům někomu trochu i krade. Ona je v některých věcech dost cimprlich, víte to všichni.
Byla v domě se zahradou, otiskl se jí, a doma si ho pak znovu utvářela, v mysli. Nějak k ní promlouval, ten dům, sám od sebe, a také k ní promlouvaly hlasy lidí, kteří v něm žijí, mohli žít, můžou žít. A budovat jej jako domov. Ty hlasy zapisovala; někdy se možná trochu lekla, často ji asi hřály. Byly to hlavně dětské hlasy, dětské hřejí nejvíc.
V dětských hlasech banalita nikdy banální není. Citováno nepřesně. Böll.

 

* * *

Dětské hlasy. Bývají bezmála utopené ve světě rodičů, dospělých. Dospělých přání, dospělých představ o tom, jaké my děti máme být. Nač máme myslet, co máme chtít. Babičko, pošli mi modrýho slona. Vejvoda. Citováno přesně. Děti z Olžina domu žijí se světem rodičů za zády, a ten svět se jmenuje láska a starostlivost. Ale mají i svůj vlastní svět, živý, barevný, zrozený z povahy a ducha toho domu. Domova.
Olžiny pohádky jsou pohádkami v tom smyslu, že jimi do normálního světa vstupuje fantazie. Škuvír. – Kdo z nás by vymyslil takové jméno? Škuvíři, Bubluši & Co. nejsou návštěvami z jiných světů; jen solí či šlehačkou toho našeho.
Určitě tady nebudete chtít recenzi či anotaci. Leckoho navíc napadne, že píšu prostě domluvené promo; abych taky nepomohl, když jsme se s Olgou přes rok mordovali s Regály! – Já to nebudu vyvracet. Sancta simplicitas, simplicitas sancta. Pánubohu poručeno… Olga náklad vždycky prodá, pomoc při tom nepotřebuje. Říkávám jí, že je nejlepší současná česká pohádkářka, a ona se zlobí a namítá: ať toho nechám, když vlastně o pohádkování vím prd.
Má pravdu. Jenže já, a vy i tohle víte, některé věci zvládám pouhou intuicí…

 

* * *

Proč se píšou knížky. – Řekl bych, že to autory baví. Nebo že složenky se platit musí. Nebo že sny, které si někteří z nás uskutečňují, vstupují do světa právě takhle: léta jste neměli nic s žádnou blondýnkou, tak si napíšete plavovlasou Švédku. Potkáte ji na Karlově mostě a… pardon. Někdy si tak vracíte do života něco, po čem se vám stýská nebo co třeba nikdy nebylo, přestože být mělo, mohlo, docela chybělo.
Jestli se právě mně tahle knížka líbí. – Jistě, líbí se mi. Je krásná. Některé věci se líbí tím způsobem, že nám připadá, jako kdybychom je napsali sami a zapomněli na to. Ne, to není tenhle případ. Neuměl bych, a nechtěl bych ani. Přesto je knížka moc krásná. Není na tom nic k divení; krásnou knížku poznáte, i když byste ji napsat nedovedli.

 

* * *

Neobyčejný ostrov… jsou naše děti něco víc než jen pokračování té pěkné kratochvíle mezi večeří a snídaní? Ano? Pak jim takový ostrov přejme. Ony si ho také přejí. Hned na začátku si děti z knížky vydlabou v tykvi nový domov… a jak rychle potom spěchají, aby se vrátily do toho starého! K mámě, tátovi, k hrnku polévky, co je pro nás vždycky na plotně.
Cituju nepřesně. Böll.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama