Reklama
 
Blog | Michal Matoušek

Krátká kapitola o intimnějších věcech; taky trochu béčková

A já v ní plácám blbosti, brečím, dostanu facku. Neslušně mluvím o rodičích, a je docela síla, co říkám! – Ale když ony intimnější věci jsou někdy takový, že holka fakt řekne ledacos.

 

Ve dveřích od bytu zaškrundal klíč a vešla Pavla. Mámina ségra. Měla na sobě dlouhou bílou nařasenou sukni, živůtek z perfektní měňavý látky a z tý samý látky ve vlasech stužku. Odvážně odhalený břicho, a sukně dost prosvítala.
Pavla tohle všecko ukazovat klidně může.
„Ty máš klíč?” řekla jsem místo pozdravu, já kráva. – Ještě tím udiveným tónem!
Zarazila se. „Táta mi ho dal. – Tobě to vadí?”
„Ale co by,” pokrčila jsem rameny. „Když ti ho dal táta…” Teprv teď mi docházelo, jak děsný hovadiny ze mě lezou.
„Kde je?”
Co asi provede, až odpovím? A já jí musím odpovědět, nemůžu dělat nic jinýho. „S mámou. Na střeše.”
„Kde? – S mámou?” zvedla obočí. Musela bejt pěkně vyvedená z míry, protože se hned nato zeptala: „Co tam dělají?”
„Co by dělali?” vrtěla jsem hlavou, i když to přesný slovo jsem samozřejmě znala. Hlas se mi začal při samohláskách třást. „Ustlali si tam.”

* * *
Pavle, která se dovede zachechtat doslova nad vším, se rozechvěly rty. A ona je pevně stiskla. Ovládala se jen z ohledu ke mně, která přeci nemůžu vidět nic špatnýho v tom, když spolu naši po patnácti letech konečně zas trávěj noce tak, jak by se bylo patřilo celejch těch patnáct let.
A já přitom věděla (ne od ní), že babičce a dědovi kvůli přepustila v Košířích mámě svou ložnici a zařídila si pro čas jejích návštěv spaní v ajnclíku, co kdysi bejval pro služky. – Teď je děda mrtvej, a máma už Pavle expanzivně leze i do tátovy postele… jenže i kdyby mi bylo tohle všecko došlo včas, beztak by se s tím nedalo nic dělat.
Začala jsem se najednou nenávidět, jaká jsem důra. Že jsem musela mít ty poznámky o klíčích. Sama jsem si za Pavlou chodila jako domů… ale jen když se něco potřebovalo. Zajít s něčím pomoct mě jaktěživo nenapadlo.
I tátu jsem najednou nenáviděla, a mámu tím spíš – tohle si Pavla nezasloužila.
„Jsem zas něco vyvedla, viď?” řekla jsem tiše.
„Ty?” řekla jen. Vzala jsem ji za ruce a přitiskla si je na rty. „Pavlíčku, prosím tě, nebul…“
Ale už bylo pozdě. Jinak to ani dopadnout nemohlo. Musela jsem pak jít shánět kapesník, protože se nám oběma tak třásly ruce, že jsme ani jedna nedokázaly otevřít Pavlinu kabelku, a přinesla jsem jen jeden, takže jsme si ho pak celou dobu půjčovaly.
Pavle, jak byla namalovaná, tekly bleděmodrý slzy.
„Prokristapána, jsem snad vadná?” říkala pořád. A jednou taky: „Copak to nebylo jasný od samýho začátku?”

Reklama

* * *
To už jsme vlastně seděly v kuchyni. Znělo mi v uších, jako když na schodech plácají pantofle, a ony fakticky plácaly – táta vešel a třeštil oči, jak spolu obě sedíme a troubíme do jednoho úplně mokrýho kapesníku. „Co tu děláš?” řekl Pavle to vůbec nejhorší, co ho mohlo napadnout. Taky bez pozdravu. „Ty bečíš?” řekl ještě. „Stalo se něco?”
Neřekly jsme nic.
Pavla vstala, já taky. Položila na stůl igelitku, naposledy popotáhla. „Tohle je pro tebe,” vyndavala složky jednu po druhé. „Tohle je taky pro tebe, tohle taky. Tohle pro tebe není, ale mám to zrovna tobě dát. A jeden ústní vzkaz: s náměstkem nemáš počítat. Přesně takhle ti to mám vyřídit, ačkoliv mi to žádnej smysl nedává. – Ale na mně taky nijak… že jo. Neto.” – Tady se zarazila. Vzala igelitku a kabelku, ještě zaváhala a šla. Zaslechli jsme klapnout dveře od bytu, pak vrzla i zahradní branka.
„Rozumíš tomu?” pravil táta celej zkoprnělej.  Všimnul si i mejch ruměnnejch tvářiček a udělal: „Tak řekne mi někdo, co se to tu děje?”
„Toto jsi posral, tati.”
Díval se zase ke dveřím, na ty slova se otočil a plác! – Facka sedla jako ulitá.
„Jak to se mnou mluvíš, spratku?”
Zůstala jsem celá zkoprnělá. Táta vyběhl zase po schodech nahoru, až za ním ty jeho pitomý pantofle plácaly jako vodní mlejn. Slabě jsem za ním zavolala: „Tak tohle’s teda teprve posral!”

* * *
První, co jsem Pavle potřebovala říct hned ve dveřích redakce: že mě nikdo neposílá. – Pořád se v těch mejch kapitolách málo zdraví!
V místnosti naštěstí nikdo jinej nebyl.
„Já vím,” přikývla. „Táta volal. Sedni si. – Nemáš žízeň?”
Měla jsem. Když Pavla nalívala limonádu, navrhla jsem tiše: „Tak mu to přej.” A ona přikývla ještě jednou. Naklonila  jsem se důvěrně přes stůl. „Prostě si to jen rozdal se Švýcarkou.”
„Petro!” zhrozila se. „Jak to mluvíš!”
„Jako voni.”
„Jaký voni?! Je to přece tvůj táta! – A tvá máma.”
„Já mámu nemám.”
„Ale máš.”
„Nemám. Vždycky, když jsem mámu potřebovala, šla jsem za tebou. – Jak je babičce?”
Pavla máchla rukou. V tom máchnutí bylo všecko; celej její život s bábrlí, která si od Pavly nechá zařídit první poslední, v jednom kuse sekýruje a dává jí za vzor svou druhou dceru. Dnes už občanku pořádkumilovnýho Švýcarska.
Mou mámu, opakuju znova.

* * *
Zničehonic se rozchechtala. Znělo to napřed jako takovej ten hysterickej smích, ale ona se smála upřímně a nakažlivě. „Promiň. – Já si jen vzpomněla… ty nepamatuješ tetu Alžbětu, viď?”
„Ne. Moc ne.”
„My u ní bydleli, kdysi. Protože děda trval, že mě a toho mýho šášu v domě nechce. A když pak teta umřela a měla funus, byl nám tvůj táta kondolovat a celej ze všeho popletenej řek: Všecko nejlepší! Já si nemohla pomoct a musela jsem vyprsknout a udělat pak z toho takový jako hlasitý vzlyky, aby si nikdo… já vím, že to zní hrozně: ale my měli s Waldou první byt sami pro sebe!
Petruno, nekoukej. Já si tenhle svět nevymyslela. A jsem si jistá, že se teta tam někde na věčnosti nezlobí.”

* * *
Seděla jsem a koukala, přestože si to Pavla nepřála.
„Mně děda…” nedořekla jsem, protože ve skutečnosti nebylo co.
„Děda byl zlej,” pokračovala Pavla. „Zlej prachatej křivák. – Já mu posluhovala do poslední chvíle, a dělala jsem to ráda. Na tátu se nezlob, mužský prostě tyhle věci…”
Pořád ještě nebylo co doříct. Pavla stejně neposlouchala, snad ani sebe ne; bralo ji něco neslyšnýho zevnitř nebo odněkud seshora, co slyšela jen ona sama a kvůli čemu se jí znova začínaly plnit oči.
„To je, viď? A nikdy nevíš, jestli se z toho rozesměješ nebo rozbrečíš.”

 

 

Tohle zatím nikdo nezná, aspoň myslím. Ani pokračování. 

Mohl jsem vybrat spoustu jinejch. I tady na RB jsou minimálně čtyři kusy, který by zadání semináře splňovaly. Chtěl jsem tenhle. Balancování na hraně kýče… no, a proč ne? – Oceňuju, jak se dneska slovesnost pěkně dělí: na publicistiku, mainstream a umění.

Tam i tam a všude prej jsou nebo byli děsně schopný lidi; umřel teď Verecký a umřel teď Balabán, a jejich periodika o nich říkaj takovejch pěknejch věcí! Je vždycky dobrý za sebou ty periodika mít.

Jednou už jsme to probírali i s Madlou.

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama