Reklama
 
Blog | Michal Matoušek

Máma a táta byli komunisté

Lidé většinou čekají, že se budu snažit tu věc nějak zašmudlat. Tajně otřít o zeď. Jako když kýchnete do dlaně a snažíte se pak soplu nenápadně zbavit. - Je to něco, co slušné společnosti vadí, a všichni ti strašně slušní slušňáci, když taková věc vyjde najevo, předstírají, že se ohleduplně koukají jinam. Ale nedá se nic dělat, opravdu: má máma a můj táta byli komunisté.

* * *
Do mých sedmnácti na to měli i doklad. Pak jim strana doklad sebrala a řekla: „Přilezte zpátky po kolenou; a když budete hodní, uvidíme.“ Myslím, že v srdci i v duši zůstali komunisté, ale hodní už nikdy nebyli.
Takže prostě neměli ten doklad.
Já se komunistou nestal. Nezájem oboustranný; krom rodinné anamnézy jsem se z jejich hledáčku vyřadil naivními, byť autentickými projevy mládí. – Za mou ženou přišli, když jí bylo jedenadvacet: jsi, soudružko, kádrově v pořádku, tenhle provoz potřebuje novou mistrovou, počítáme s tebou. Má žena říkala Víte, můj manžel… a oni: My si manžela ohlídáme.
Tomu se uvěřit dalo. Přišla domů a nevěděla; já navrhl, ať jdou do prdele, a ona řekla To nemůžu. Tak jsme to vymysleli jinak: že se na tak důležitý životní krok necítí ještě zralá…

* * *
Neuhodl bys, deníčku, kde tohle píšu. Vyrazili jsme na houby, přesněji dostal jsem náš výpad do lesa rozkazem; k těm nejdůležitějším životním krokům už moje žena dozrála. Vzal jsem si na záda batoh s notebookem, kdyby mě nad bedlami něco převratného napadlo, a teď při vzpomínání sedím na pařezu a místo bedel cítím pach smržů. Jak já asi vypadám… srandovní svět, co říkáš? – Moje máma a můj táta už na něm dvacet let nejsou; říkal jsem ti, že oba byli komunisté?
Máma a táta byli komunisté od roku 45 a dostali se k tomu takhle: první republika v nich nenashromáždila dostatečnou averzi vůči socialistickým možnostem vývoje. – Řeknu to lidověji. První republika je určitě něco, nač se dá být hrdý; utíkali sem pronásledovaní lidé z celého světa; kolik takových období v dějinách máme? Ale přese všechno je to pořád státní zřízení, které i střílelo do dělníků, nebránilo se, když mělo, a neslavně skončilo druhou republikou, potažmo protektorátem.
Tentokrát zcela bez výstřelu. Karel Čapek radši umřel, než aby na to koukal až do konce…

* * *
Za tátou lstiví, vypočítaví a vůbec hnusní komunisté nepřišli veřejně. Obratně a jistě též s postranními úmysly ho i s přáteli vtáhli do protektorátní odbojové činnosti; z osmičlenné buňky zůstali čtyři, ale to už jsem myslím někde říkal. Hodně se dnes zdůrazňuje, jak komunisté ukradli všechny odbojové zásluhy pro sebe… však ano, oni jsou a vždycky byli plíživý mor. Víme? I když pravda je, že v odboji pracovali a dost jich nepřežilo. Kde by se vzal tvůj oblíbený nactiutrhačný blogger, deníčku, kdyby byl můj táta mezi těmi druhými čtyřmi?
Za mámou lstiví komunisté (bylo jí jedenadvacet) poslali tátu, a ona neváhala a kývla. Stalo se to v době, kdy se Němec odsud konečně pakoval, kdy budoucnost byla po šesti letech najednou plná jasu a kdy spoustě lidem připadalo normální, že se všechno zkusí jinak. Nějak tak, aby po dvaceti letech nepřišla zase druhá republika a tanky. – Že se ti lidé mýlili, že naletěli, že jen snili falešný sen o sociální spravedlnosti a ty tanky že nakonec stejně přijely, to je průšvih, který jsme si my, jejich synové a dcery, vylízali společně s nimi; ale já si nedokážu nad tím průšvihem jen umýt ruce a pusu.
Pro mne to (zlob se, jak chceš) nikdy nebude jen omyl nebo dokonce zločin. – Byla i vůle zkusit věci veřejné uspořádat vlastními silami, a líp než dosud. Proč všichni ti omezení hlupáci, kteří nikdy ničemu nevěřili a vždycky se jen chtěli mít dobře… kteří se cítí povoláni pamětnicky vzpomínat na komunistické časy, ale nahlas jmenují pouze fronty na mandarinky a „kuře stokrát jinak“, proč nikdy nepřipustí, že v roce 45 mohlo jít o něco úplně jiného?
Odpověď je nasnadě: protože jsou omezení hlupáci.
Čím se dnes od červeného brabence liší černá prdel v kutně, pták zmodralý bůhvíčím, oranžová bradavice nebo zelený zub? Ničím, jen sofistikovanějšími způsoby dojení peněz z našich daní. A snad absencí toho ideologického předznamenání. – Komunismus opravdu není nic, co by ze špatného člověka mohlo udělat lepšího, ale to nedokáže ideologie žádná.

Reklama

* * *
Máma a táta byli komunisté a já bych skousl mnohem horší věci. Jsem jejich syn. Nestýská se mi po nich tolik, neodešli úplně. Žijí ve mně. – Budu žít já ve svém synovi? Ta myšlenka mi straší v hlavě roky.
Potkal jsem šachového známého a zkoušel jsem ji otestovat na něm; vůbec nechápal, o čem mluvím. Jeho syn pracuje v gastro… teď mi to slovo vypadlo, ale má to asi něco společného s kastroly. Žije (ten syn) v Anglii (Irsku?), s nějakou Litevkou, spí spolu (antikoncepce důkladná), platí napůl činži (velmi vysokou), a když mají náladu, zaletí si na tři dny na Mauritius. Nezajímá je nic, co se nedá sníst nebo koupit. Svět po nich nemá mít pokračování.
Jsou free. „To je ta svoboda, chápeš?“
Ne, nechápu. Pro mne je svoboda nejen vnější okolnost, ale i vnitřní bohatství. Moci svůj názor veřejně zastávat, hlavně však tam uvnitř nějaký mít! A nechat se za něj i postavit ke zdi, když jej zrovna nejde veřejně zastávat.
Jistě, není to výsada komunistů. Ale i mezi nimi jsou takoví, kteří právě tohle dokázali.

* * *
Trošku jsem tě žulil, věrný deníčku; není to tak, že bych na tenhle pařez usedl a zaznamenával, jsa pro tu chvíli přemožen hlubokomyslností. – Ve skutečnosti žádné houby nemohu najít, jako obvykle, a řekl jsem si, jestli není rozumnější nechat je, aby ony našly mne…
Aspoň tohle že nám vyšlo; z dálky mává moje žena. Hub má plný košíček.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama