* * *
My v Modrý knihovně nejsme úplně důvěřivý. Na druhou stranu přinýst do Modrý Ryšavej román není žádný faux pas, ani barevně; je setrvačnost vkusu tvrdit, že se k zrzavý hodí jen zelená. Ale to už myslím říká Nabokov. – Nedůvěřivej ano, dokonce jsem dopředu mumlal něco o útěcích, ale pak jsem už začátek tý knížky vyloženě sežral.
„Proč jsme se jen nenarodili ve středověku? Já bych dělala pukrlata a ty bys mával kordem.“
* * *
Nikdy nekončící mejdan s vlaky a letadly, tajgou, řekou Lenou a chlastem, do kterýho lidi přicházej a odcházej, a zrovna tak i vy můžete přijít a odejít. Kdekoli začít a kdykoli skončit. Říkám, že je to vyprávění, ne román; natož z kategorie Bildungsroman, jak bylo lze v recenzentskejch kuloárech rovněž zaslechnout. Ony taky ty recenzentský kuloáry… že jo.
Řeknu proč, ale jsou to mý důvody. Nežádám, aby je sdílel každej. Román mám jako tvar pod stálou kontrolou; jako váhy, kde je na jedný mističce pepř se solí a na druhý to závaží. Román jako takovej je zapletenej cop: každej pramen vlasů zvlášť a přitom dohromady. A máte zas lidi, že to románový viděj v širokodechosti, narativní explozi. Thomas Wolfe, ze kterýho padaj další a další listy papíru k nohám Maxe Perkinse.
Nebo dobrej argument proti je taky Hrabal, náš malej českej kultovní velmistr. Velmistr žvanění. Naše médium, rodinný stříbro, co podepíše všecko a škrtne cokoli. Má mít spisovatel taky charakter? – Ale ono je jedno, zda román ano či ne, když se vám knížka líbí.
Teď ještě k tomu Bildung: autor nebo hlavní hrdina nebo alter ego neroste, nemění se, myslí si od začátku to samý. Ty samý lásky i nechuti, jen se mu pro jeho vlastní potřebu jaksi zpřesňujou formulačně. Nekonečný hledání bez nacházení, a možná zrovna o tohle by se řada z vás hádala.
Jak říkám: je to dlouhý, klidně přeskakujte. Nepřijdete o nic, ale ať se pak vrátíte kamkoli, všude to bude hodně dobrý.
* * *
Jsou tam vysvětlující pasáže, v těch bych škrtal.
A taky: s lidma z Ryšavýho románu bych nikam nešel. Ani na kafe, ani na pivo, ani na fotbal; natož abych s nima ten fotbal chtěl hrát. Český holky z románu znám, teda ty typy. S kolika takovejma… no ale das war noch damals. – Cizí holky tam moc chlastaj, ale fakt moc. Číst to vydržím maximálně hodinu, pokaždý je to hodina pěkná. Nemusím to číst každej den, ale párkrát za život se ke knížce ještě vrátím.
Jenže se netěš, Ryšavej. Ono už toho života třeba tolik nebude.
Čtenářky by asi chtěly dopředu naznačit, jak román funguje ve věcech lásky. Takže: české holky bojují, ale v rozhodujících chvílích selhávají, a pak je tam jedna ta, bázlivá. Co by ve středověku dělala pukrlata. V Čechách by možná byla šťastná, jenže nejede sem. Asi by mi zprvu připadala ne tolik hezká, ale zvykl bych si. Já si zvykám rychle.
Mrzí mě, že spolu nebudou, já mám dobrý konce rád. Taky jestli je pokaždý dobrej konec, když spolu budou… mám v tom ohledu některý nezaměnitelný zkušenosti. Ale ty asi každej z nás, že jo. – Není to, při vší svý kráse, knížka, kterou bych chtěl napsat; jediná knížka někoho jinýho, kterou bych opravdu napsat chtěl, jsou Bubáci. Kompletní Modrá knihovna teď navštívila autorský čtení k Magnesii, a paní VF tam o Buksovi četla: když se střelil do srdce, rána byla jen ohořelá, nekrvácela.
Chtěl jsem se rozbrečet, ale copak jsem mohl? Když jsme tam byli všichni.
* * *
„Několik týdnů po pohřbu se mi zdál sen, ve kterém bloudím po domě a hledám dveře. Najednou vidím babičku, jak leží v pokoji na posteli a nehýbá se. Ale pak vstane, jde mi chodbou naproti a v ruce má klíče. Odemyká mi vchodové dveře a říká vyčítavě: S tebou je, kluku, trápení. To musím vážně napřed umřít, abys ty našel cestu ven?“