Reklama
 
Blog | Michal Matoušek

Sdílení

Říkal jsem už, že kumštýři nosí svou smrt s sebou?
Nejsem však kumštýř. Ba i můj vkus (připouštím nerad) si žádá lepšího. Neměl bych tolik oblibovat soudní dramata a filmové pohřby: „Ať je teď Sally kdekoliv, uchází se tam o ni dvanáct mužů lepších, než jsem já.“ – Smějte se nebo ne, ale tohle MM dojímá. I on si čas od času představuje, jak stojí na svém vlastním funusu a tklivě o sobě hovoří. Jaký byl, jaký nebyl, kolik žen se o něj v příštím jeho působišti uchází.
Určitě nejde o astronomické číslo.

* * *
Jaký jsem byl: no, všelijaký. Tak třeba: jednu chvíli jsem měl blbého předvolebního žvanění, i zdejšího, tak plné zuby, že jsem sedl a napsal… no, takovou věc. Někdy píšu takové věci; bývají vtipné, takže se občas i někdo zasměje, a bývají adresné, takže se vždycky někdo urazí nebo naopak jiný zamne ručinkama. Bývají tvrdé. – Hlavně se mi po nich na okamžik uleví, to bych rád zdůraznil.
Dal jsem věc přečíst Modré knihovně, a Knihovna zmodrala do temna: řekla mi, že jsem hnusný nebo že text je hnusný, nevím už. Ono to někdy vyjde nastejno, že? Vypočetla mi, kolik lidí urazím, já ty důvody uznal, zastyděl se, text schoval… ale přiznejte, že ve vás přeci jen trochu hlodá, proč ta věc Knihovně připadala hnusná! Jen se klidně zeptejte. – Krom jiného jsem v něm přirovnával předvolební šplechty politiků ke klipům s dívčí masturbací. Něžný i stydlivý pohled laně, a: Podívejte, co všecko pro vás udělám! Teda vlastně pro sebe.
Jak říkám: ten můj vkus. Ještě jsem do textu namotal papoušky.

* * *
Takže teď stojím na svém pohřebním pódiu a… samozřejmě jen budím dojem, že přemýšlím. Dávno vím, co řeknu. – Řeknu, že jsem, dokud jsem žil, trvale pociťoval smutek. A nebyl to, opakuju po sto prvé, smutek po starých časech. Nýbrž smutek po tom, co mohlo být a není. Nebude. Teď už určitě naším zaviněním.
Snoubí se v tom smutku zklamaná očekávání a úzkost z… charakteru doby? Nebojte, nechám dnes na pokoji houževnatý, myšlenkově však dost prázdný antikomunismus, umíněně zaměňovaný s demokracií. Jednoduchá úvaha jednoduchých lidí: komunisté demokracii zakroutili krkem, a proto každý, kdo je teď po sezóně hrdinně tepe, stane se rovněž demokratem par excellence. Cha!
Nechám ho na pokoji. Umře sám.

* * *
Mnohem spíš charakter naší doby pojmenovává, a teď chci být pokud možno přesný: obecná vůle ke sdílení? Ne, nemám na mysli ty veselé klipy nebo dementní pirátské bláboly; nejsou příčinou ničeho, jen tak trochu důsledkem všeho. – Ale ta umanutá, bez přestání viditelná a všady adorovaná vůle být veřejným člověkem! Dát o sobě vědět, i kdyby to, co dávám, bylo ještě obyčejnější než úplně obyčejné. Sdílejme! Sdílejme všecko! Jen tak budeme IN.
Co je takový FB, když ne jedno veliké korporativní sdílení?
Kdy jsem se toho poprvé lekl? To snad zrovna vešlo ve známost, že se, tuším v Německu, začínají vydávat knížky náctiletých pachatelů se všemi nedostatky rukopisu: pravopisné chyby, slovní průjem… a žádná redakce. Proč? Protože jisté části trhu právě takhle knížky připadají autentické. – Nebuď, autore, (říká zmíněná část trhu) namyšlený čaroděj se slovy; buď stejný jako já, stejně omezený; nežádej po mně, abych tě někam následoval a tak.
Říkej mi úplně obyčejně úplně obyčejné věci…
Sdílejme spolu naši jednoduchost. Vystavme si ji jako korunní klenot. Nenechme si ji vzít. Buď zkrátka sračka, autore, tím potěšíš nejvíc… už asi chápete, proč dívka v záhlaví mého blogu drží STOPku.

Reklama

* * *
Sdílení. Vždyť ani ten antikomunismus nebo zjevný rasismus, o které dnes zakopáváme na každém kroku, nejsou než veřejné sdílení: toho nejhoršího, co se v nás dá najít. – Přitom tady bych doporučil, aby se vše vnímalo jako záležitost ne veřejná, nýbrž privátní; pokud je někdo, dejme tomu, natolik stižen neláskou k barevným spoluobčanům, že to z něj nutně musí na vzduch, měl by vyhledat reterát, tam zařídit potřebné, a nejlépe by se k tomu hodila kadibudka dost vzdálená od lidských obydlí.
Před principem sdílení já jednoznačně a marně hájím princip tvorby. Jasně, tvorba je slovo, které samo o sobě i ve slovních spojeních skutečně zní namyšleně. Asi jako když se řekne: kumštýř. – Ve skutečnosti však jen znamená, že na začátku není nic a na konci je něco; zatímco veřejné sdílení ochotně předpokládá i přijímá, že na začátku není nic a na konci je sdílené nic. Haleluja!
Dřív jsem to kladl za vinu jednotlivým psáčům, a dovedl jsem jim i notně podkouřit. Ale nebyl jsem spravedlivý; sdílení je teď standard všeho. Kdo nesdílí, jako kdyby nebyl. Obecně prospěšný mor, zavlečený z telekomunikačních sítí. – Černá mše pokroku. Průměrnosti. Pokroku průměrnosti. Co pořád chcete sdílet? Máte co nabídnout, myslím krom vůle být součástí sdílení? Začněte tím, že se naučíte podepisovat jménem.

* * *
Smutek a vztek. A se sdílením ať už jde laskavě do prdele, znejmilejší svět.
Sdílet se má hněv a lože. Děti často sdílejí osud rodičů. Sdílí se smutek, když máte k někomu blízko; je tu snad někdo smutný? Kdeže, vůkol jsou samí spokojení demokraté nového typu. Drží v ruce Abecedu spotřebitele, počítají, o kolik je stát okradl na daních, a spotřebovávají…
Ale no tak dobře, Knihovno. Nemodrej tolik, už přestanu být fuj. Ke smutku, jenž provází má oblíbená soudní dramata a pohřby, dobrý špatný autor nakonec pokaždé přihodí i trochu naděje; jako že z nás ten smutek sejme jistý díl prokletí. Očistné slzy duše… to je pak pokoukání, v kině či v televizi!
Já jsem vlastně šťastný, že jsem na nějaký lepší vkus nikdy nedosáhl.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama