Knížka se přihlašuje ke konkrétní krajině, s výjimkou zmínek o Bohdanči, i ke konkrétní poetice, a na některé věci bych se autora opravdu rád zeptal – pak by v recenzi nemusely být. Bibliografický aparát knížky za mnoho nestojí, de fakto žádný neexistuje; volat znovu do nakladatelství a přemlouvat, aby mi dali na autora spojení, se mi nechtělo. Co takhle spíš předvést kus samostatné práce? Přes internet lze vypátrat, odkud autor pochází, a mně se najednou rozsvítilo: byl jsem tam přece, za kamarádem z vojny… „Ano, znám tu rodinu,“ řekla mi do telefonu jeho žena, u níž od zmíněné návštěvy nejsem právě dobře zapsán, „počkej, najdu ti číslo. Co pořád děláš?“ – „Píšu recenzi,“ odpověděl jsem a ona správně odfrkla: „Ty s tím tvým psaním…“
Po chvíli dalšího telefonování se ovšem ukázalo, že zrovna můj autor už léta bydlí jinde, kdesi u Pardubic. Tím by se vysvětlovala Bohdaneč; sháním po příbuzných spojení, vemlouvavě s nimi hovořím, vytáčím všelijaká čísla a vtom už můj autor zvedá telefon, po hodině pátrání téměř detektivního jsme u cíle. Představuji se slušně, říkám, oč mi jde… „Já vím,“ pravil můj autor a hlas měl zvučný možná až přespříliš, ,,jednu knížku už mi recenzovala ta… Mentzlová.“ – „Ano. Byl tam nějaký spor –“ – „Počkejte, člověče! Jaký spor?! Já jsem jí jasně vyvrátil, co napsala špatně!“ – „Totiž – ehm. Špatně?“ – „Vy jste její advokát?“ zeptal se pokud možno ještě hlasitěji. Asi jsem ho začínal rozčilovat. „To bychom se spolu neměli o čem bavit. Já jsem jí to vyvrátil, a hotovo. Víte co? My spolu uděláme takovou gentlemanskou dohodu,“ dodal hlasem pořád dost zvučným, aby žádnou jinou dohodu než gentlemanskou nepřipouštěl, „my se spolu vůbec nebudeme bavit o té… dámě.“
Drž hubu, říkalo mi mé lepší já. Nech ho být. Tví rodiče už v jeho věku nežili. Ty sám se těch let taky nedožiješ. Nevíš, nebudeš nikdy vědět, co to obnáší. Nemáš právo… jaké právo? zlobilo se mé horší já. Copak je stáří argument? Nebo bianco omluvenka? – Jenže: čemu teď pomohu, když ho pošlu, kam patří? Takže jsem ve shodě s lepší i horší částí své bytosti pokorně pravil: „Já souhlasím. – Prosím vás: co je to perm?“
Můj autor se zachechtal. „Tak vy ani nevíte, co je perm. No to teda zadali recenzi pěknému…“ odmlčel se výmluvně. „V každé encyklopedii najdete, co je perm.“ – „Já vím,“ řekl jsem. „Když mně ale ten váš verš nedává smysl: skláněly osu svou permem pozvánu… teda jako ty úvozy. Vyprahlé. Já tomu prostě nerozumím.“ – „A čemu se divíte? Když ani nevíte –“ – „Jenže v tom verši máte neúplnou stopu,“ poprvé jsem si dovolil ho přerušit. „Celá báseň je jinak důsledně psaná daktylem. Tak se jen ujišťuju –“ – „Žádná slabika nechybí,“ pravil sebejistě. „vy jste nikdy neslyšel, že hlásky r a l… nebo víte co? Napište to. Napište, že mi tam chybí slabika. A já vám to vyvrátím. Aspoň nakladatelství uvidí, jakého má recenzenta.“ – „Já to samozřejmě napíšu,“ sliboval jsem a tušil už, že slib tentokrát dodržím, „ale uvažte přece: souhlásky er i el jsou slabikotvorné tehdy –“ – „O tom se s vámi nebudu bavit. Prostě to tam napište, a já vám to vyvrátím. – Vyvrátím vám všechno, co napíšete. Rozumíte?“
Museli jsme mluvit jakousi zvláštní řečí, protože jsem mu nerozuměl ani trochu a zároveň velmi dobře: on mi skutečně všechno vyvrátí. Napíše svůj žvást a dál nebude nic číst; proč taky? Vždyť to je přeci ta slavná demogracie: my si napíšeme svoje, vy si napíšete svoje… ale co nenapíšeme my, je stejně buď zbytečné, nebo škodlivé. – V pravdě poznané setrvejme. To učil už Mistr Jan.
Bál jsem se, že zase jednou řeknu něco hrozného, a trochu jsem se na to i těšil.
„Vyvrátíte taky,“ zeptal jsem se úlisně, „že jste se, co se poetiky týče, nikdy nedostal dál než k Hálkovi, nanejvýš k Vrchlickému?“ – Na okamžik, na velice krátký okamžik zůstal zticha a pak vysloveně zařval, až mi zalehlo ucho: „Co já mám společného s Vrchlickým? Copak on psal, co já? Vesnické tragédie?“ – „Jaký sakra tragédie?“ zaječel jsem konečně taky a má duše rozkvetla blahem jako leknín. „Když jdou dvá vyprahlym ouvozem bůhvíkam do permu a místo toho skončej v seně, kde ale nic netento, páč von je zřejmě úplně blbej,“ přeháněl jsem pražskou intonaci, „to má bejt jako vesnická tragédie?!“
* * *
„Nekamenujte proroky“ (napsal zmiňovaný Vítězslav Hálek)
"Neb pěvci jsou jak ptáci
Kdo hodil po nich kamenem
K těm víc se nenavrací…"