Reklama
 
Blog | Michal Matoušek

Žil byl jeden kyperský sochař

a ty, milý deníčku, jeho příběh určitě aspoň trochu znáš. Jmenoval se Pygmalion. Myslil si o ženách jen to nejhorší, možná právem; aby přece jen měl koho milovat, vytesal si do kamene sochu. Socha se mu tolik povedla, že se do ní opravdu zamiloval a šel za bohyní Afroditou, aby mu ji oživila... a zhruba tady nás původní příběh přestává zajímat. - Jeho myšlenku si vypůjčil G. B. Shaw a po něm i další, kupříkladu tvůrci filmu Pretty Woman; protože se zjistilo, že je divácky vděčná. A předvádějí nám, s drobnými obměnami, zhruba toto: sofistikovaný muž přetváří k obrazu, jaký by si přál vidět, dívku z ulice. Učí ji přemýšlet, učí ji vidět svět šířeji než dosud.

Tu dívku trochu a tajně miluje, ale miluje v ní především možnosti, které sám pomáhá uskutečňovat; a také tou dívkou trochu pohrdá. Pěstuje ji ne proto, aby dívka rostla a rozkvétala pro svou radost a štěstí, ale aby mohl obdivovat sám sebe v roli stvořitele. – Dívku samu to zprvu uchvacuje, jako nás uchvacuje vše nové. Ale postupem času začíná rozeznávat skutečné důvody Pygmalionovy a bouří se; její vzpourou každá varianta toho příběhu říká, že člověk je víc než nádoba, do které se má cosi nalít, i víc než pochodeň, kterou je třeba zapálit.

Úplně nejmodernější, vysloveně soudobou variantou Pygmalionova příběhu jsou naše internetové projekce, v nichž toto pěkné téma obmýšlíme novým obsahem. – My tady zjevně netoužíme vytesat sochu, z jednoho důvodu: sochu máme. Protože sochou, již jsme se rozhodli milovat, není něco mimo nás; je to naše vlastní podoba.

Náš čtenář není důvěrný s námi. Nýbrž s tím trojrozměrným pomníkem, který s rozmyslem budujeme.

Reklama

* * *
Neříkám tím ale, že máme nějaké postranní úmysly…

Taky už mne méně než dřív provokuje, když se hry na Pygmaliona účastní zaslepení kazatelé, chorobně opečovávající neduživou auru své domnělé důstojnosti; ty vytrestá sám život. Opustí je žena, při basketu jim stáhnou trenky… a českým internetem se rozlehne rozveselené žvatlání.

Jsou to koneckonců lidé, kteří mají tvář, pravé jméno, ověřitelný podpis. Mohou mi připadat omezení, i mi tak připadají. Ale jsou skuteční. Vážnější problém nastává, deníčku můj, když svět kolem sebe přestáváš jako skutečný vnímat, protože on ani skutečný být nechce – míní být jen velkým, nikdy nekončícím karnevalovým rejem, do nějž stačí přinést si masku. A jestli ta maska zakrývá podobu či hnůj, není tématem karnevalu.

Myslím, že už jsem zase zlý. Rád si někdy na zlého hraju; domalovávám své soše veliké výbojné kníry. – Citoval jsem jednou v podobné situaci milovaného Karla Michala: "Nejsem zlý, a nemůžu být ani dobrý. Jsem Plivník, nejsem Chelčický."