Reklama
 
Blog | Michal Matoušek

Dušan

S Dušanem se mi dvakrát stalo, co se mi jinak stává s tátou na Václavském náměstí: vidím před sebou rozvážného pyknika ve světlém odpoledním obleku, s nenapodobitelnými gesty a chůzí, pokaždé se za ním rozběhnu a chci říct: "Čau, tati, kam jdeš?" A až na poslední chvíli si uvědomím a zpomalím. - Právě tak s Dušanem: má mysl někde tam vzadu ví, že dnešní Dušan by nemohl vypadat tak, jak si ho pamatuju před pětatřiceti lety; jenže nedbá, mysl moje. Jednou se ve mně dokonce tak setmělo, že jsem přistoupil a řekl: "Dušane... tak ty ses vrátil?"

* * *
Dušan Kugler byl drobný, chytrý, světlovlasý kluk. Na zápěstí měl nenápadné jizvy; pro citlivější lidi doba opravdu není žádná selanka. Jak říká Helanka… totiž pardon: Helenka Vondráčková. – Nevím, co přesně Dušan v šachách hledal, mimořádné nadání pro ně neměl. Mohl je dělat právě tak, jako mohl dělat cokoli jiného: inteligentně, s invencí, zjevně nadprůměrně.
Možná ho přitahovalo prostředí (chtělo by se mi napsat duchovní klima) šachových soutěží, tehdy ještě ani zdaleka ne tak zahnojené armádou prosazujících se blbečků. Šachy byly pro nás nejen ctižádostí a prostorem k sebeuplatnění, ale taky otázkou a tajemstvím… no, třeba mě paměť opět obelhává. – A třeba zase ne tolik: pamatuju, jak jsme se, kompletní mistrovská Bohemka, jednou v Pule na šachovém festivalu váleli u moře, mordovali se s nějakou koncovkou a šlo nám to jak psovi pastva. A Honza Ambrož, tehdy navíc čerstvý olympijský medailista, se najednou začal nevěřícně chechtat a říkal: „Je to, kluci, možný? Je možný, že my ty šachy pořád tak strašlivě neumíme?“

* * *.
Průbojný Dušan nebyl. Celý jeho vzhled i chování byly synonymem vůle k dorozumění, snad až submisivnosti; myslím, že jsme toho trochu zneužívali. Konkrétně já s ním mám typickou příhodu šachovou: použil jsem jednou proti němu připravený vlastní rozbor Pilnikovy varianty a byl jsem patnáct minut slavný – ale nejspíš jsem zároveň podlehl ilusi, že jsem tím do své karmy vepsal už jen samá vítězství, co se Dušana a Pilnikovy varianty týče. Takže když jsem s ním tu variantu hrál, tentokrát jen v sadě bleskových partií, podruhé a potřetí a podeváté a pořád ji nemohl vyhrát, zkoušel jsem, co se dalo; vůbec jsem nechápal, co se děje, a byl jsem, přiznejme, pěkně nervózní. Pak jsem konečně jakýsi recept našel: obětoval jsem jednu figuru, pak druhou a docela nahlas jsem zařval: „Konec!“
A Dušan se vzdal, přestože pozice vůbec nebyla prohraná…

* * *
Býval tichý, velice tichý. „Někdy to signalizuje, že už se rozhodli,“ říká major Freedman v seriálu M.A.S.H. Nikdy jsem s Dušanem o těch věcech nemluvil; myslil jsem si tehdy, a tak trochu si to myslím pořád, že sebevražda je sport pro… ne, ať to za mne raději vysloví milovaný nosatý génius: „Now maybe you´re scared of jumpin´ / ´N poison makes you sick / ´N you want a little attention / ´N you need it pretty quick…“
Kde by mne bylo tenkrát napadlo, že způsob, kterým se Dušanovy oči pokládají na předměty a lidi kolem něj, je čím dál víc něco jako výzkum: stojí vůbec za to cokoli zkoušet, než nás kára osudu doveze k mostu, po němž se přechází na druhou stranu? Není lepší na nic nečekat, slézt a najít si vlastní brod? – Všichni jsme měli plnou hlavu budoucnosti, jako kdyby nám měla přinést bůhvíco.
A pak nám jeho maminka přišla říct, že Dušan přece jen na tu druhou stranu přešel.

Reklama

* * *
Moc bych si ještě přál ho potkat. Nejraději tam, kde jsme se vídali nejčastěji: v prostorách Klubu ministerstva školství. Přečkal ten klub příchod svobody, nebo tam provozuje bordel nějaký spokojený restituent? Bože, jak já to tady někdy nenávidím! – Řekl bych Dušanovi… co bych mu tak měl říct?
„Ty ses vrátil?“ se mi pořád zdá jako vhodná alternativa.

(pokračování)

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama