Reklama
 
Blog | Michal Matoušek

O kundě – a hezky nahlas!

Dopsal jsem panu Šimčíkovi na blog.respekt.cz, jestli tenhle titulek má šanci na veřejnosti projít – a společně jsme se shodli, že by mi asi projít neměl. Takže laický čtenář zůstane ušetřen a jenom vám, vy moji znejmilejší, vysoce kvalifikovaní přátelé, kteří sem chodíte sát z prsu elitní a zároveň líbezné mateřštiny, i když k tomu zrovna nedostanete vnější podnět, jenom vám mé cukrátko na patře zesládne.

Četl jsem, nevím teď kde (je to už nějaký čas), o divadelním představení, které doputovalo i k nám do vlastí a v němž se bourá jakési tabu, tabu zřejmě spíš ženské: hovořit o stydkých záležitostech bez opisů. Bez koktání, bez nesmyslné pruderie. Představení je inscenováno zároveň jako umělecký tvar i záležitost sociálně terapeutická, a skutečně prý se v jeho průběhu pravidelně dostavuje podivná magie; ta magie způsobí, že i nejúctyhodnější příslušníci rasy, která mne tady na Respektu sekýruje kvůli každému hovnu, v hledišti stojí, slzy jim tečou po tvářích a oni volají hlasy velikými: "Kunda! Kunda!!". – Je to osvobozující čin, nebo brilantní marketingová záležitost, podbízející se krom jiného i koprolalií?

Nevím, na představení jsem nebyl; z pout nadbytečného ostychu jsem se osvobodil už dávno. Pokud jsem jimi byl vůbec kdy spoután. Z významných počinů prozaických, které dovedou taková pouta lámat, zmíním novelu Lekce pro pokročilé: gymnasiální učka tam na začátku hodiny odsune tabuli a hledí na zářivě žlutými křídami vymalovaný kosočtverec… žáci polohlasně (ale aby to učka slyšela) cosi chrochtají, ona se vzpamatuje a okamžitě je začne školit: opravdu náš rodný jazyk nedokáže podržet noblesu nad takovou… nad takovýmto vyobrazením? "Prošla jsem s nimi pekařskou klasiku: buchtu, žemli a tak dále s jejich deminutivy, pak majdalenku, ke které se mi však tvar majda vzpříčil v krku. Slůvko kapsa, s nutnou odbočkou k pražskému místopisu. Nad dětskou hambičkou jsme se dospěle usmívali a já si připadala jako ve třetí třídě základní školy. Nebylo by mi bývalo proti mysli zmínit polsky zádumčivé slovo pšona, nebo třeba tajuplnou ajbišku; kdoví, proč jsem se nakonec neodhodlala…" – Ke slovu "kunda" se nakonec učka dostane; vtom jí však vleze do hodiny ředitel a dívá se na tu pomalovanou tabuli…

Zkrátka: veliká legrace. Nenechte si ujít.

Reklama

Poezii v našem namátkovém výběru zastoupí americká básnířka Denise Levertova: "… a když nám zpocený bílý býk – básník řekl, že máme kundy šeredné; proč jsme nepřiznaly, že si to také myslíme? A co?! Na koukání přece nejsou!" – Máš pravdu, milá Denise. Trochu šeredná (když ji porovnáme třeba s architekturou ucha) určitě je, na koukání zcela určitě není… ať zvedne ruku, komu to vadí.

Pokud bychom k tématu chtěli přizvat i filosofii, mohu posloužit třeba velmi výživnou Simone Beauvoirovou… ale je to ještě zapotřebí? Proboha, dejme už konečně výhost lidem, kteří nedovedou mluvit přímo a nahlas! Kteří neumí, když ta potřeba vznikne, pojmenovávat věci jejich pravými jmény, a místo aby to správně vnímali jako svůj deficit a pokoušeli se s tím něco udělat, myslí si naopak, že jsou normou úctyhodnosti pro ostatní. Vždy důstojní, vždy aseptičtí, vždy čistí. Jsou nemocní, a přitom svůj stav inzerují jako zářný příklad zdraví.

Vidíme všichni, že to slovo tu s námi žije tak, jako s námi žijí jiná slova: láska, pec, telefon, ornitologie, sborovna, šlehačka, pánbůh, volby a čurák. Ano, je to drastický výčet, protože život je od samého počátku takový; i pokud není myšlen jako nějaký nízkorozpočtový scénář. Láska, soulož i porod jsou, když se nad nimi víc zamyslíme, záležitosti drastické velmi. Dovedou si však všichni ti úctyhodní, spořádaní, distinguovaní pánové, jakož i jemné, distinguované a neméně úctyhodné dámy, kteří a které se tak opravdově pohoršují nad všelijakými slovy a nad slovem z nadpisu div neomdlévají, dovedou si snad představit, že by životu, jenž vykoukne právě odtamtud a hned začne výmluvně vřeštět, prostě nedali šanci? – Jen z toho pitomého distinguovaného důvodu, že při tom, co vzniku života bezprostředně předchází, se i jemní a spořádaní lidé nedůstojně zadýchají a velice pravděpodobně též zaprasí?

* * *

Menší optimistický dovětek: řízením osudu jsem musel tento týden absolvovat endoskopii. Nezřízené požitkářství i stáří si vybírají svou daň; vešel jsem, od pasu dolů nahý, do ordinace, kde bylo pět žen ve věku osmnáct až pětatřicet. Nemůžu říct, že jsem se styděl – snad jsem jen pociťoval neurčitou, ale ne příliš silnou lítost nad tím, že zrovna nejsem nějak impozantně veliký. Ulehl jsem na takové to gynekologické lůžko, příslušně se rozcabil a koukal do stropu.

Vtom se v mém zorném poli objevila hezká rozesmátá tvář a pověděla mi, jako kdyby mi slibovala nebeské rozkoše: "Já vám do něj strčím takovou hadičku od přístroje a napustíme vás fyziologickým roztokem… kvůli kontrastu, víte?" – Přiznám, že v dané situaci jsem nebyl úplně ve své kůži, a také jsem se trochu divil, jak o něm úplně cizí žena může mluvit tak důvěrně a zároveň pragmaticky; ale bojoval jsem se svými pocity a řekl jsem co možná nejležérněji: "Dělejte s ním, co je zapotřebí…"

Skutečně to dělaly. Chodily kolem mne jako montér Tolja a všelijak si mne napouštěly a vypouštěly. Tu se mi velmi chtělo čůrat, tu zase ne, a řekněme si rovnou, že fáze napouštění dovede být nepříjemná až k pocitu bolesti. Jenže před tolika ženami mužský musí nějak vypadat.

"Jste v pořádku?" zeptala se jedna z nich.

"Jsem. I když žádná mimořádná slast to teda není…"

"Jo slast!" pravila jiná a všechny se rozesmály. "Pane Matoušku, při těch penězích, co tady bereme…"

Jenže já nebyl na nějaký zdravotnický folklór zvědavý. Chtěl jsem být vtipný, dokud mi síly budou stačit. "No, jestli je to jenom otázka peněz…"

Znovu se všechny rozesmály. "Aha. Pan Matoušek by si rád připlatil…" – A najednou se mi do výhledu znovu nasunula ta hezká tvářička.

"Ale pane Matoušku," řekla mi s úsměvem, který teď vypadal jako jemná výhrůžka, "s tímhle přístrojem bysme to nedělaly…"

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama