Když jsem loni viděl Skálovou, která pak dětské knížky neuvěřitelně (mám na to svůj názor) vyhrála, tu její uhihňanou i dost hloupou prezentaci knížky, jež byla počinem jestli snad výtvarným, tak určitě ne literárním… prostě jsem doufal. Říkal jsem si, že pokud nominují, budu na prezentace chodit a vždycky, když by se objevil i jen náznak trapného ticha, jaké dokázala způsobit ta Skálová, přihlásím se a řeknu: „Pověděla byste nám, paní Černá, nějakou veselou historku z natáčení?“
* * *
Magnesia. Má žena omylem zahlédla v telce kousek profilů nominovaných a zahrála mi na bručku: „Alena Boušková? Ta tvoje se jmenovala… a Kamil Boušek?“ – „Karel Boušek,“ opravil jsem ji, a ještě jsem za ní volal: „Prosím tě, Boušek je dávno…“ Nicméně zvedl jsem zadek, v televizi si prohlédl Kamila Boušku, spoluzakladatele literární skupiny Fantasia, a rozesmál jsem se. Ošklivě. To opravdu jinak nešlo.
Ego te condemno in nomine magnesiae.
* * *
„Jsouc ztělesněním názoru efemerního, názoru ne nutně aesthetického, má tato cena váhu právě jen efemerní; pakliže ovšem hlavní smysl udílení ceny netkví v jejím neudělení komusi jinému, jak lze v kuloárech ředitelů úspěchu rovněž zaslechnouti. – Ředitelé úspěchu jsou takoví z nás, kteří zjistili, že výhodnější než ceny dostávati bývá udělovati je. Jest to zaměstnání jistější, lépe honorované a stálé…“
Jsem svého času napsal, a teď pěstuju smutek, že Olgu nenominovali? Je to divné.
Nevím si sám se sebou rady; nepohybuju se v těch kruzích. Ale řekl bych, že nominace jako takové jsou soubojem vlivu nakladatelů… jistě nezvednou prodej jako třeba v Anglii při Booker Prize, minimálně renomé však zvýší. – Autor může psát jako Vladimir Vladimirovič, ale důležitý pro nominaci je hlavně ten vliv. Magnesia horror.
Ano, pohrdám tím. A pak se ošklivě směju. Jsem asi složitá bytost, vy ne?
* * *
A přitom je to jednoduché: přišla za mnou, jak řečeno, má žena a způsobila mi vzpomínku. Na Karla Bouška, tatínka mé bývalé milé. Začal si s katolickými básníky, v padesátých letech pak zažil těžké roky, protože měli v rodině někoho zavřeného, a vyvodil si poučení: Koho chleba jídáváš, toho píseň zpívávej. Dilia, Odeon. Ředitel úspěchu. Byl by mi vydal verše, jenže bych nesměl napsat ty o Národě. Magnesia truchlenda.
Pohrdal jsem tím, už tehdy. Já jsem takový pohrdavec. – Zábrana Bouškovi v Celém životě věnoval pár šťouchanců, určitě oprávněných, ale co později dělali Zábranovi přátelé? Hoď, kdos bez viny; zažili jsme i Šiktance, našeho milovaného Šiktance po převratě, jak rovněž v roli ředitele úspěchu řval: „Teď MY máme právo vydávat!“ A svého syna Petra fedroval, kam mohl… jsou oni v tomhle, a nejenom v tomhle, všici stejní? Magnesiální magnesiáti.
„Odejít,“ napsal Valja, „ach odejít, vyproštěn z papírů počmáraných…“ Jo.
Si tibi charta deest, digitis absterge foramen.
* * *
Seděl jsem pak u počítače se vzpomínkami… a ještě vlezl do Bouškovy bibliografie: v roce 1995 vydal u Strože, to jsem nevěděl, Slzy svatého Vavřince. Kruh se uzavřel. Katolík se vrátil do lůna, nebo přesněji: prodejce se vrátil k původnímu sortimentu. Párky, biče, rakve. – Haleluja! Nejsou literární ceny ve skutečnosti takové antifuj, rozprašované po výkonu třeba na záchodě?
Magnesia litera. Kdyby byla patronem té ceny banka, jistě by laureát v reklamním spotu spokojeně mlaskal nad nějakým jejím produktem. Kdyby automobilka, rozzářeně by nastupoval do nového vozu. Kdyby nevěstinec… což by slibovalo mnohé, ale reálné to asi není. – A protože jsou to bublinky, tak si nakonec všichni spokojeně krkněte.
Je to váš svět, a jsou to vaše ceny. – Krkněte si pořádně!