Zdědili jsme s bráchou na Zdobíně barák a Ringo si tam u sousedů našla nápadníka. Nemáme zahradu oplocenou; náš táta plot nikdy nechtěl a my ten barák necháváme žít tak, jak si ho vymyslel on. Nápadník, jmenoval se Amur, se vždycky objevil v okně, přední packy na parapetu – a Ringo začala šílet u dveří, dokud jsme ji nevypustili za ním a oni nezačali bourat zahradu v těch svých příšerných honičkách. Jednou spolu ulovili zajíce… na Modré knihovně je o tom tuším zmínka. A je tam teď taky příběh jejího umírání.
Když měla Ringo poprvé rodit, byli jsme trochu bezradní. Šli jsme za známými, kteří německé ovčáky dělají celý život, a oni říkali: "Hlavně se jí moc do ničeho nepleťte." Což jsme rádi dodrželi. Rodila celou noc, štěňat se narodilo sedm a poslední nepřežilo; zní to hrozně, ale my byli rádi, protože nám každý říkal: "Maximálně šest, nebo zničíte fenu." Neuměli jsme si představit, jak budeme u nich sedět a vybírat. "Ty svůj život neprožiješ, sorry." A taky jak to pak technicky provedeme.
Ringo byla výborná máma: trpělivá, ostražitá. Když měla rodit podruhé, to už jsme se vědoucně usmívali jako staří mazáci; hlavně se do ničeho neplést. Byl čtvrtek, sedm hodin večer, když se z boudy ozvalo první pískání. Mrkli jsme se ženou na sebe, nalili si sklenku a v půl osmé jsme si uvědomili, že žádné pískání už kupodivu neslyšíme. Šel jsem se podívat do boudy, a nic! Žádné štěně! Tomu hroznému podezření jsem se bránil uvěřit. – Za osmdesát minut se ozvalo další pískání; nechal jsem to chvilku být, a pak se šel přece jen podívat, jak věc probíhá. Dodnes mám před očima, jak naší feně visí půl štěněte u huby… musel jsem se otočit a na manželku, která mi vyhlížela za zády, zařvat: "Nedívej se na to!"
Běžel jsem za známými, nebyli doma. Horečně jsme dumali, úplně vyvedení z míry; nakonec jsme vymysleli, že se nabalím jako na Aljašku (Ringo měla boudu na lodžii, byl březen a sněžilo), udělám si kotel čaje, občas ho proložím becherem nebo kávou a budu dělat dohližitele porodu. Vedle sebe jsem postavil smeták, který jsem mínil používat jako tágo… nesměj se, deníčku, on to vůbec nebyl blbý nápad! – Za osmdesát minut se vylouplo třetí štěně. Ringo z něj slízala zbytky placenty, rozdýchala ho, ale štěně k mámě samo nenacházelo cestu, žalostně pískalo, a naši fenku, teď viditelně neklidnou, nenapadalo, aby si přelehla. Až tady mi začínalo docházet, co se děje: když se v přirozeném běhu věcí objeví zádrhel, fenka štěně považuje za defektní a nejrychlejším možným způsobem se ho zbaví…
Takže se na scéně objevil dohližitel s připraveným tágem a štěňáka posunul tam, kam štěňáci patří. Jakmile první tlamička našla bradavku, Ringo se uklidnila a já dohližitele odměnil velkým becherem.
Sněžení zesílilo. Měli jsme osmdesát minut čas.
* * *
Ringo porodila Amurovi dvoje štěňata; protože je rodila v Čerčanech, uviděl pokaždé jen to jedno, co jsme jim vozili za krytí. Dnes oba leží na Zdobíně, několik desítek metrů od sebe. Ze štěňat už myslím taky žádné nežije. Marná sláva: k dohližitelově noci se setmělo před devatenácti lety.
A teď je zase čtvrtek, sedm hodin večer.