Reklama
 
Blog | Michal Matoušek

50+, bezmála 60

Na sklonku loňského roku jsem byl dvakrát za přáteli.

Za dávnými šachovými přáteli, podotýkám; když jsme byli mladí, jezdili jsme spolu po republice i po Evropě za svými černobílými ctižádostmi. A pak, to se ví, cesty se scházejí a zase rozcházejí… chtěl jsem je prostě po letech vidět. A taky jsem jim chtěl říct, že jsem bez místa. Že od doby, co mne propustili jiní přátelé, nešachoví, z firmy, již jsem spoluzakládal, jsem o práci zavadil zase jen na přímluvu přátel… hádejte, kluci, co po vás chci!
No, nedopadlo to. Ale zkusit se to muselo. Víte, jako nezaměstnaný se dřív či později naučíte žít tak trochu ze dne na den. Nedělat veliké plány, nevěřit slibům, nečekat vlastně nic. Neúspěch je integrální součást vašeho života a vy mu bez zděšení přivykáte… i při vědomí, že následující slova budou na regále vypadat jako těšínská jablíčka: ono to není vyloženě špatně. Je to jako cizí jazyk, jímž se sami od sebe naučíte mluvit.
Mrzelo mne něco jiného. Přeci jen jsme s přáteli zažili hodně, a nebyly to zážitky jen šachové; sotva jsem však začal, nejenže mě přerušovali a odváděli řeč jinam. – Bylo to jako něco, co se ve slušné společnosti nedělá. Slovní říhnutí. Jako kdybych pravil, že sice nerozumím umění, ale vím, co se mi líbí. Jako kdybych v Novém Boru nahlas vytroubil, že i Cikáni jsou lidi.
Jako kdybych šel a veřejně se vymočil do starobylé kašny úspěchu, a pokazil tím vodu pro celé město. 

  * * *
Jedna z příležitostných štací, které jsem v poslední době absolvoval, byla pracovní pozice noční vrátný v zimní noclehárně pro bezdomovce. Nemusel jsem na ni absolvovat konkurs, na úřadě se téměř báli mi ji nabídnout. Vzal jsem a vykonával tuším dobře… teď povím, co jsem si tam nějak víc uvědomil: lidé bez domova se v nejhorším obejdou bez toho, co jsme jim nabízeli. Bez postele, bez horkého kafe nebo polévky. Jistě, v nouzi je vděčně přijmou. – Neobejdou se bez hrdosti; nedá se jim jen cpát žrádlo a pití a skákat jim do řeči, když začnou mluvit o tom, co je bolí.
Zabavoval jsem jim o půlnoci alkohol, chlapům s abstinenčními příznaky, stáli okolo mě dost popelavě a v sevřeném kruhu a já si říkal Co teď bude? Kdo uhodí první? – Jenže oni nepotřebují ani ten alkohol zas tolik. Potřebují, aby se s nimi jednalo otevřeně a fér; potřebují vědět, že i když momentálně třeba je všecko špatně, oni nejsou pro nás jen objekty, na nichž si, máme-li zrovna tu vůli, nacvičujeme svá milosrdenství.

  * * *
Ano, cesty se scházejí a zase rozcházejí. Zvládám to.
Seděl jsem s přáteli a oni mi vysvětlovali. Že jsem vlastně dlužníkem. Dlužníkem společnosti, tedy i jejich. Přeci jen, pobíral jsem jedenáct měsíců podporu… tohle přátele věřitele vždycky vydráždí nejvíc. Nepracoval, a jedl. Zatímco oni vytvářejí ty hodnoty. – Ano, bránil jsem se, bránil jsem se tvrdě. Není nesnadné bránit se tvrdě, když uvážíme, kolik let jsem ten systém vlastními daněmi i všelijakými pojištěními sytil. A taky když uvážíme, jak jednoduše můžu s tímhle batohem na zádech poslat přátele věřitele do prdele.
Co společnosti dlužíme, my 50+? Pochopení pro její představitele, když ročně utápějí nějakých těch šedesát milard v korupčním prostředí, které s láskou a dlouho budovali, ale nyní říkají, že odteď už bude všecko jinak? Naši smrt, jestli v sobě nedokážeme pochopení najít? – Čtu si příběhy jiných 50+: někdo obešel osmdesát pohovorů a přijali ho tam, kde s mladými udělali špatnou zkušenost. Někdo obešel sto deset pohovorů a pak radši začal podnikat; vydělá si, pravda, na slanou vodu, ale aspoň to zaplňuje jeho dny. Někdo obešel sto třicet pohovorů, dodělal si přitom vysokou školu a nakonec ho vzali zpátky do místa, odkud ho prve vyhodili… ovšem vysokou školu tam neuplatní. Té naší hrdosti! Máme se stydět za to, že ji k životu potřebujeme? Máme o ní mlčet před přáteli věřiteli?
Ne, nechceme, aby se společnost postarala, jak se rádo říkává. Chápeme, že to neumí, že nemůže. Peníze, které na to od nás vybrala, prošustrovala; ale kdybychom byli vždycky přišli jen o peníze!

Reklama