Už jsem to zkusil a nepovedlo se mi. Odejít je těžké – když teda nemáš, deníčku ušáčku, na mysli to, čemu se říká "zdrhnout". Kapitol o smrti je na Modré knihovně i tady mnohem víc. Tady kupříkladu umřela Julie; jde vlastně o literární důsledek úvah, které jsem kdy sepsal k tématu euthanasie. Do Junge Front, do Literárek, kam se dalo. Možná i mým přičiněním o tom dnes lidé víc přemýšlejí.
Měl bych o tom přednášet. Lidi by seděli, přivírali oči… a já bych je při tom fotil.
Umřely i Veronika a Eva, obě těhotné. Ty děcka, co se kvůli tomu nenarodily! Ale v jistém smyslu jsem MUSEL nechat Evu umřít; na apoteózu mateřství jsem ji nepotřeboval, druhou Natašu Rostovovou jsem z ní udělat nechtěl. Mám ještě jednu její fotku, kterou bych na Modrou knihovnu dal rád – ale ovládnu se.
Obrázek jsem zvětšil, zarámoval a vystavil dole v přístavku; Veronika i Julie před ním postály každá čtvrt hodiny. Veronika neřekla zatím nic, ovšem jednou něco spolehlivě poví. Julii se před obrázkem naplnily oči, jak jinak v našem příběhu, a já jsem si začal říkat, jestli jsem zase něco krapet nepřehnal: ženě, se kterou jsem důvěrný, jak se jen dá, rozvěšovat po domě… rozvěšovat po domě takové věci.
Všimni si, deníčku, těch tří teček a opakovaného infinitivu v poslední větě. Jako když máš knedlík v krku a rychle polkneš, aby nikdo nic nepoznal; bože, jak já umím psát! Jsem naprosto geniální, a ty to o mně všude říkej. – Na Modré knihovně mi taky umře Andrea Hartlová, a to bude tak odporný sentimentální doják, že budeš děkovat. Myslím tím děkovat, že se to tvým stránkám vyhnulo…
Seminář o smrti nemohl přijít v méně vhodnou dobu. Jak že to napsal ten Petr Štenglů?
A kdyby se dalo něco říct
poprosil bych ať to nedělá
přes obličej ještě ne
že ještě nejsem připravenej