volala mi včera televize Nova, že chce udělat šot o kause, a kladla mi naléhavé dotazy: Proč jsem mu řekl, že je puncovaný blbec? Udělal bych to znovu? - Odpovídal jsem stejně, jako odpovídám tady; mluvili jsme asi půl hodiny, natočili asi deset minut a věděli, že použít půjde asi deset vteřin. Ptal jsem se potom, jestli budou zpovídat taky Ondrejáta; prý nebudou. Říkal jsem, že mi to připadá nefér; prý to nefér není. Ale televize nakonec z toho, co jsme natočili, stejně nepoužila nic, a místo toho dementně ohlásila: Blogger odsouzen! Už se nebude smět nadávat! Jako kdybychom všichni nevěděli, že rozsudek říká něco jiného. Volal jsem televizi Nova a televize klasicky řekla, že na poslední chvíli změnil šéfredaktor. Cha! Pravil jsem, ať už se na mne při eventuálním pokračování kausy neobracejí. Že s nimi nebudu chtít mluvit. Opravdu nevím, proč jsem čekal, že se budou tentokrát chovat normálně... ostatně, vždyť se normálně zachovali, že? Plasticky se vyjevuje, že různé sorty lidí vnímají normalitu různě; ale to není, obávám se, ta tolik vzývaná názorová pluralita. Od jistého okamžiku je to prostě jen bezcharakternost, nic víc. A co už vůbec nechápu: z čeho jsem právě teď tolik přejetý. Stalo se snad něco mimořádného?
