* * *
Nesnažte se z toho, co teď uslyšíte, nic moc pochopit. Marné úsilí. – Jistě, klidně se uražte; dokonce mi prokážete službu, když budete trochu běsnit. Říkat mi, jaký jsem já, jaký je můj text… radit mi, že bych měl mít rád lidi. Že bych měl mít rád sebe. Že bych měl mít rád vás.
Všechny tyto rady už jsem dostal, a vidíte: marně.
Příběh, na který odkážu, opravdu můžete sledovat dál nebo se po jeho stopách vracet. Vždy se stejným výsledkem. Pořád bude kulatý, srozumitelný, snadno pochopitelný, i jestli se mu někdo pokusil tágem udělit faleš. Je to váš příběh, příběh vašeho světa. Světa, v němž platí jen ta pravidla, jejichž dodržování vás nestojí žádné úsilí. Světa s fetišem úspěchu, v němž vždy bude lepší být bohatý a bílý než chudý a černý. Minimálně pro ty bohaté a bílé. – Člověku jako já je z vás na blití, ale pochopit se to vážně nesnažte.
* * *
Řada z vás asi slyšela jméno Cempírek. – Cempírek je autor, po mém soudu málo disponovaný, který sepsal story o vietnamské komunitě tady, wie sich das klein zempir vorgestellt hat. Správně předpokládal, že po jméně Cempírek neštěkne ve vlastech ani pes, a stvořil virtuální devatenáctiletou dívku, fiktivní autorku té story. Nebudu to všechno opakovat, četli jste nebo snadno můžete číst. Obelhal nakladatelství, obelhal první recenzenty; i Respekt si naběhl a uveřejnil kladnou recenzi. Taková potřebná výpověď, a v devatenácti letech!
Nad Cempírkovým činem cítím jen málo mravního pohoršení. Cempírek pochopil, že literární provoz dneška je marketing, a udělal vše, aby marketingu pomohl. Dokonce si o svých úmyslech a postupu celé kausy psal deník, a tady já nebudu zlomyslně připomínat, že v žánru deníku najdeme právě tak málo upřímnosti jako v čemkoli jiném; psal si deník a řekl bych, že od začátku měl v plánu nejen tu fiktivní vietnamskou krasavici, ale i dramatické odhalení toho, že neexistuje. – Udělal to prostě dost dobře, tedy podle pravidel vašeho světa, a o text i o problém vzbudil zájem.
* * *
Ještě bych ale rád dodal, že se, ač to z debat o celé věci dost vyšumělo, přece jen bavíme taky o psaní, nejen o literárním provozu. A tady náhle problém: kniha je nezajímavá, napsaná polenem (možná cempírkem)… sama vietnamská komunita se v ní prý minimálně zčásti poznává, ale ono to může být taky jen vyjádření vděku, že si komunity konečně někdo literárně všiml. – Když zmizelo okouzlení z neexistující exotické spis., recenzenti, snad v pomstě za to, že původně návnadu spolkli, znatelně přitvrdili: kompozice bídná, závěr rozplizlý, postavy našišato naplacato. Konkrétně mně navíc chybí styl (ve smyslu projekce osobnosti) i aspoň trochu zajímavý jazyk, ale já jsem nikam žádnou recenzi nepsal.
Vím, jaká je dřina napsat trochu slušný román. Nestačí vám provařené klišé o úplatných arogantních úřednících, nestačí vám vyčtená a napodobená obraznost, nestačí vám postava umělce zabředlá do bahna komerce. Dámy prominou, ale román nenapíšete tak, že odstříknete masturbaci na zeď a sledujete, jaké obrazy vytváří, když stéká. – Román je organismus, který musíte pěstovat a kterému musíte naslouchat, protože občas se sám od sebe vydává jinudy, než jste mínili…
* * *
Co dál? Co s výkonem, který marketingově zdařile, iluze autenticity s výhradami ano, jenže literárně naprosto na prd? Vzpomínám si, nevím ani proč, na pastora z Hádej, kdo přijde na večeři, který by měl mít všechny důvody být z Beatles otrávený, a on si tam podupává nožkou a mává pěstičkou: We can work it out!
Písničku pochopil naprosto přesně. A já jsem vždycky dojatý, když příběh, melodie, obrázek doplavou i na nečekané místo určení. – Jenže co plave tady? A kam? Opravdu je vietnamská komunita hrdá, že autentičnost její existence stvrzuje pologramotný text?
Kdo je tu na vině? Cempírek? – Určitě ne sám. Cempírek dělá jen, co po něm chcete: chcete po něm úspěch, a on o něj bojuje. Chcete po něm autenticitu, a on o ni bojuje. Psát neumí, ale to vy po něm ve skutečnosti nechcete.
* * *
Jak říkám: nesnažte se to pochopit. Je to nad vaše síly.