Reklama
 
Blog | Michal Matoušek

Magnesia magna

Já docela doufal, že Olgu za její Dům se zahradou letos nominují.

Když jsem loni viděl Skálovou, která pak dětské knížky neuvěřitelně (mám na to svůj názor) vyhrála, tu její uhihňanou i dost hloupou prezentaci knížky, jež byla počinem jestli snad výtvarným, tak určitě ne literárním… prostě jsem doufal. Říkal jsem si, že pokud nominují, budu na prezentace chodit a vždycky, když by se objevil i jen náznak trapného ticha, jaké dokázala způsobit ta Skálová, přihlásím se a řeknu: „Pověděla byste nám, paní Černá, nějakou veselou historku z natáčení?“ 


 * * *
Magnesia. Má žena omylem zahlédla v telce kousek profilů nominovaných a zahrála mi na bručku: „Alena Boušková? Ta tvoje se jmenovala… a Kamil Boušek?“ – „Karel Boušek,“ opravil jsem ji, a ještě jsem za ní volal: „Prosím tě, Boušek je dávno…“ Nicméně zvedl jsem zadek, v televizi si prohlédl Kamila Boušku, spoluzakladatele literární skupiny Fantasia, a rozesmál jsem se. Ošklivě. To opravdu jinak nešlo.
Ego te condemno in nomine magnesiae.

 * * *
„Jsouc ztělesněním názoru efemerního, názoru ne nutně aesthetického, má tato cena váhu právě jen efemerní; pakliže ovšem hlavní smysl udílení ceny netkví v jejím neudělení komusi jinému, jak lze v kuloárech ředitelů úspěchu rovněž zaslechnouti. – Ředitelé úspěchu jsou takoví z nás, kteří zjistili, že výhodnější než ceny dostávati bývá udělovati je. Jest to zaměstnání jistější, lépe honorované a stálé…“
Jsem svého času napsal, a teď pěstuju smutek, že Olgu nenominovali? Je to divné.
Nevím si sám se sebou rady; nepohybuju se v těch kruzích. Ale řekl bych, že nominace jako takové jsou soubojem vlivu nakladatelů… jistě nezvednou prodej jako třeba v Anglii při Booker Prize, minimálně renomé však zvýší. – Autor může psát jako Vladimir Vladimirovič, ale důležitý pro nominaci je hlavně ten vliv. Magnesia horror.
Ano, pohrdám tím. A pak se ošklivě směju. Jsem asi složitá bytost, vy ne?

Reklama

 * * *
A přitom je to jednoduché: přišla za mnou, jak řečeno, má žena a způsobila mi vzpomínku. Na Karla Bouška, tatínka mé bývalé milé. Začal si s katolickými básníky, v padesátých letech pak zažil těžké roky, protože měli v rodině někoho zavřeného, a vyvodil si poučení: Koho chleba jídáváš, toho píseň zpívávej. Dilia, Odeon. Ředitel úspěchu. Byl by mi vydal verše, jenže bych nesměl napsat ty o Národě. Magnesia truchlenda.
Pohrdal jsem tím, už tehdy. Já jsem takový pohrdavec. – Zábrana Bouškovi v Celém životě věnoval pár šťouchanců, určitě oprávněných, ale co později dělali Zábranovi přátelé? Hoď, kdos bez viny; zažili jsme i Šiktance, našeho milovaného Šiktance po převratě, jak rovněž v roli ředitele úspěchu řval: „Teď MY máme právo vydávat!“ A svého syna Petra fedroval, kam mohl… jsou oni v tomhle, a nejenom v tomhle, všici stejní? Magnesiální magnesiáti. 
„Odejít,“ napsal Valja, „ach odejít, vyproštěn z papírů počmáraných…“ Jo.
Si tibi charta deest, digitis absterge foramen.

 * * *
Seděl jsem pak u počítače se vzpomínkami… a ještě vlezl do Bouškovy bibliografie: v roce 1995 vydal u Strože, to jsem nevěděl, Slzy svatého Vavřince. Kruh se uzavřel. Katolík se vrátil do lůna, nebo přesněji: prodejce se vrátil k původnímu sortimentu. Párky, biče, rakve. – Haleluja! Nejsou literární ceny ve skutečnosti takové antifuj, rozprašované po výkonu třeba na záchodě?
Magnesia litera. Kdyby byla patronem té ceny banka, jistě by laureát v reklamním spotu spokojeně mlaskal nad nějakým jejím produktem. Kdyby automobilka, rozzářeně by nastupoval do nového vozu. Kdyby nevěstinec… což by slibovalo mnohé, ale reálné to asi není. – A protože jsou to bublinky, tak si nakonec všichni spokojeně krkněte.
Je to váš svět, a jsou to vaše ceny. – Krkněte si pořádně!