* * *
Proti modré barvě a celému výtvarnému pojetí vznášela svého času námitky oblíbená kolegyně Petra Neomillnerová; byly to námitky oprávněné, dobře odůvodněné, a já jsem je neposlechl. – Na samu myšlenku spravování takového prostoru mne navedla nanejvýš oblíbená kolegyně Petra Kotenová, má první nakladatelka. (Hi, girls!) Zpočátku jsem si s takovým úkolem nevěděl moc rady, ale nakonec jsem se přece jen trochu vylízal.
Modré knihovně je teď třicet měsíců – ne už miminko, nýbrž batole.
* * *
Modrá knihovna nebyla Modrou knihovnou vždycky, svou pouť začala jako Rozvíjení zloby. Méně disponovaným tazatelům jsem trpělivě vysvětloval, že jde o metaforu s kynologickým podtextem. Rozvíjení zloby je pejskařská disciplina, která ve psech přepracovává instinkt lovu; ve světě psaného slova je to ovšem inovativní přístup a vy už jste si ho se mnou stihli docela užít.
Jsou ale dny a týdny, kdy na Modrou knihovnu chodím mnohem raději než sem. V Modré knihovně bývá modro a poměrně dost ticho; lidé tam chodí spíš číst než žvanit. Ne že bych měl proti žvanění něco zásadního, ale pokud vám taky trochu sejde na tom, CO se žvaní, léčivá dávka ticha přijde čas od času vhod.
* * *
Předem odhadnutelné reakce. Mohl bych si je pod text psát sám, znám své Pappenheimské. Vychutnají si, když jdu do bordelu; jenže při mých příjmech se nedá do bordelu chodit denně. A taky co by řekla děvčata (Hi, girls!), která nade mnou ještě nezlomila hůl?
Modrá knihovna je zastávka v lesích. Vystupuju s kolem na rameni z vlaku, nasedám na ně. Vím, co přijde: trochu si zakličkuju mezi rybníky a po pravé ruce mi zamávají labutě. Krajina je trochu smutná, ale to já jsem také: na hodobóžovou kachnu se zelím a se špenátem přijede brácha a povíme si, koho už do třídnice nebudeme zapisovat. Smrt dnes kácí především v našem lese… ale jak říkám, kola se pořád točí. Kopec je strmý, ne však nezdolatelný.
* * *
Na všechno, co ještě přijde, se strašně těším.