* * *
U kolegy. Já neobsluhuju. Ano, je to už v nadpisu.
Že sloužím, to se možná říct dá. Své představě, své vášni, možná své obsesi. Vypadám přitom víceméně anachronicky mezi rozdychtěnými, ale z podstaty věci ještě dost nazelenalými studentíky, kteří si na RB odbývají jednu z prvních veřejných stáží. – Tady bych vás zase poprosil, abychom si slíbili, co obvykle, tedy že se vynechá hodnocení tlačítkem.
Připadám si přitom vždycky jako Půlnoční kovboj: Byl jsem dobrý? Doporučíte mě dál?
(Znáte tu o frajerovi? – Frajer se nechá obsloužit, mám teď na mysli orální sex, pak dívku poplácá po tváři a řekne jí Tak co? Byl jsem dobrej, brouku?)
* * *
Zdeněk Wachtl v jedné diskusi vyslovil obavu. Vlastně zatím jen drb, který jsme my zasvěcenější už slyšeli a o kterém ti ještě zasvěcenější raději nemluví: podpora celého blogprostoru je prý limitována k tomuto roku. Co bude pak, asi vědí jenom ti ještě zasvěcenější – nechce se mi jich na nic ptát. Uprostřed cesty, po které jsme šli nějaký čas společně, se objevila trhlina, kterou už nejde překročit.
Nechce se mi jich na nic ptát, jenže základní půdorys budoucnosti bych vidět potřeboval. Články, které jsem psal pro RB, můžu teď prodat. Nejednalo se o tom ještě do konkrétních podrobností, ovšem dá se čekat, že podmínka kupujícího bude: odsud ty texty zmizí! Pochopitelně ne všechny, jen prodané, ale i tak jich bude zuviel na to, aby tu po mně nezbylo jen málo reprezentativní torzo.
Což by mě mrzelo, po všech těch letech.
* * *
Mívám teď mezi věcmi i víc než tříměsíční hiáty, jenže lidé pořád chodí, denně. Možná bych rád řekl: za mnou, ale oni spíš chodí sobě pro radost. Chtějí si počíst, v textech, v diskusích, a leckde mám pěkné křupavé nadávky. Myslel jsem, že to tak zůstane; jako knížka v knihovně, ohmataná, ale pro někoho pořád pěkná dost, aby měl důvod se k ní vracet. Jenže zanikne-li tento prostor úplně, tak co? Co bude? Ne, bez legrace: pokud to, co tady už čtvrtým rokem žije, má jít neodvolatelně do kopru, a pokud moje práce má spolu s tím úplně zmizet, chci mít možnost rozhodnout se jinak. Dokud o tu práci někdo stojí. – Mám na to právo? Odpoví mi někdo? Ale tak, aby za svou odpověď i něčím ručil.
Neobsluhoval jsem. Ani anglického krále, ani habešského císaře… a Respekt taky ne, ani vás. Ale jestli tady nebudu moci být zadarmo, prodejný někde jinde přeci klidně můžu být!
(Jen nebýt laciný.)
* * *
V Klaunových názorech jede Hans Schnier do východního Německa, ještě komunistického, a tam po něm chtějí, aby předvedl čísla jako Kardinál nebo Zasedání dozorčí rady – v zemi, kde kardinály ani dozorčí rady nemají! A on místo toho navrhuje, že bude chvíli studovat život a pak předvede něco jako Sjezd strany volí předsednictvo, nebo Erfurt, město květů…
Tohle je podstata klauna. A tady se to pořád nějak nechápe: máte-li být někomu oporou, musíte působit proti němu. Jinak se složíte oba. – Dá se to vzít všelijak, ale já mám samozřejmě na mysli především osobu, kterou spatříte, kdykoli se podíváte do zrcadla… no ano, každý sám u sebe.
Neobsluhujte, prosím. Vypadáte u toho hrozně, víte? Taky bůhví, jak dlouho vám to tu ještě vydrží.
(A tu o superfrajerovi, znáte? – Superfrajer se nechá obsloužit, mám zase na mysli orální sex, jenže mu selže erekce… a on poplácá dívku po tváři a řekne jí Stává se ti to často, brouku?)