Reklama
 
Blog | Michal Matoušek

Orfeus & Dido (upravený fragment)

Jen ve smíchu události neprobíhaly.
Po obědě jsem hostitelku poprosil, jestli bych se nemohl zajít podívat na dílnu, a ona, místo aby tam šla se mnou, mi beze slova podala klíč. Asi tušila, že zážitek bude mohutný. Jenže já se rozbrečel, až když po chvíli přišla s kávou a bábovkou. Dokonce až když jsem se té kávy napil. Se stavem mysli to opět nemělo nic společného; tělo se chovalo, jak samo chtělo.
Naproti tomu přístavek, kde jsem před lety jeden čas přespával a krátce i bydlel, se mnou nic drastického neprovedl. Bude znít asi hrozně, že tam se mnou Julie strávila hned první noc, ale vysvětlení je prosté: křičel jsem ze spaní na celý dům a potom, když Julie přišla, zase plakal.
Uvařili jsme čaj a povídali o tom, proč jsem křičel, dokud jsme neusnuli.

* * *
Franta Kondr, Juliin manžel, zatím ve vypravování chybí. Následující noc jsem si pro Julii sám došel, když jsem se v noci svým křikem probudil; připadal jsem si hloupě, jako nesvéprávný. Všiml jsem si, co pod noční košilí Julie nosí, a ona si všimla, že jsem si všiml. Měla před dvěma lety rakovinu prsu a museli ji operovat. – Když o tom k našemu dalšímu nočnímu čaji vyprávěla, rozplakala se ona. Byl bych ji chtěl nějak utěšit, přitisknout k sobě nebo pohladit, jenže i bez toho byla moje situace dostatečně na pováženou: noc, vdaná žena, čaj a matné povědomí, že se některé věci nedělají.
Nazítří večer už jsme šli rovnou ke mně, s jakousi náměsíčnou samozřejmostí. Tělesné touhy nadále mimo pořad dne. Možná i jí to vrtalo hlavou: zeptala se, mám-li odtamtud… homosexuální zkušenost. Krátkou odmlku před slovem "homosexuální" udělala ona, ne teď já. – Neznělo to zvědavě, ale já bych jí byl odpověděl, i kdyby to zvědavě znělo. Chtěl jsem o tom mluvit, řekl jsem jí všechno a na slzy tentokrát nepřišla řada. Nad ránem přijel Franta, já naštěstí zrovna nespal a buďme upřímní: jak Julie proklouzla po zadním schodišti k sobě do ložnice, to už zlehka cizoložně vypadalo. Ale jen zlehka.
Když ráno Franta odjel, dělali jsme si z toho legraci.

* * *
Byla to taková důvěrná chvilka: připravoval jsem si k obědu mazané chleby a bytelný hrnek kávy; aby mne Julie prostě zavolala ke stolu jako předchozí dny, společensky nepřicházelo v úvahu. Nemusela mi to vysvětlovat a také mi to nevysvětlovala. Prostě u mě stála, co chvíli se ohlížela ke dveřím, smála se a nakonec řekla takové komplikované souvětí: "Uvědomujete vy si vůbec, jak a čím jste mě, když v noci přijel Franta, budil?"
Uvědomoval jsem si. Krom všeho ostatního, co by se slušelo říct, mě ještě napadalo i kacířské "No a co?" Ale nevěřil jsem, že bych to dokázal vyslovit přesně tak, jak by se věc vyslovit měla.
"Vy mi to teď budete popisovat?"
"No a co?" pravila Julie. Znovu se ohlédla ke dveřím…

* * *
Večer pak přišla další důvěrná chvilka: stál jsem nahý u pootevřených dveří do přístěnku, utíral jsem se a Julie se dívala nedívala, odcházela neodcházela; vlastně vůbec nebylo řečeno, jestli i tuto čtvrtou noc strávíme spolu.
Strávíme. To je pěkné slovo. Velice výstižné; alespoň v našem případě určitě.
"Skočím si pro košili," řekla Julie. Znělo to důvěrně, ale i pěkně, jak už důvěrná slova mezi mužem a ženou zní. Dokud jim ta jejich důvěra časem nezevšední.
"Potřebujete ji nutně?" zeptal jsem se a přistoupil k ní a rozepínal jí blůzku; pomalu, aby měla čas ustoupit, chytit mne za ruku nebo třeba říct: "Co to děláte?" Nic takového nenastalo. Ale nenastalo ani žádné vhodně laciné, řekněme přímo: šestákové pokračování. Leželi jsme s Julií každý pod svou přikrývkou a mlčeli. Je pravda, že jsme se drželi za ruce. Cosi v našem tichu mě najednou vybídlo, abych se nadzvedl, rozsvítil lampičku… přístěnek zalilo tlumené světlo, Julie se otočila k mně a řekla: "Uhodnete, jak dlouho už mě… nesvlíkal mužský?"
"Vy byste chtěla, abych hádal?"
"Nevím. Možná je pro mě teď snazší mluvit než mlčet."
"Hm. – A víte, jak dlouho já nesvlíkal… ženu?"
Tato malá odmlka vypadá hodně hloupě, ale já se zarazil, jen abych nahlas neřekl: "ženskou". To slovo se sem tak strašně nehodilo!
"Vy si to pamatujete přesně? Víc jak čtyři roky to asi nebude."
"Vy chcete říct…"
"Ne. Teď zase nechci říkat nic."

Reklama

* * *
Důvěrná chvilka přišla nakonec i nad ránem, když mne opět probudily noční můry: choval jsem se poprvé o něco tišeji, ale stejně jsem se neprobudil sám. Julie mne objala a přitiskla se.
"Julie, vy se překonáváte," pravil jsem, Julie zrudla jako nadcházející červánky. Ale nepustila. "Je to tak," pošeptal jsem jí. "Nefunguje, jak má."
"Trápí vás to?"
"A vás?" opáčil jsem rychle. Hladil jsem chvilku Juliin zdravý prs a ona mě přitom držela za zápěstí, jako se malým dětem dává "záchrana" při tělocviku…

* * *
Takové věci se v noci mohou stát, a ve dne se o nich nezmiňujeme ani slovem.


 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama