Šel jsem za servírkou a šeptal jí do ucha; s pochopením přikyvovala a usmívala se. Pak mi ke stolu přinesla orosenou čirou tekutinu, já se s chutí napil a díval se, jak si mne ta poctivá tvář naproti odhaduje a v předtuše nadzemských slastí se usmívá. "Říkej mi otče, synu," pravil, a ještě řekl: "Radiové vlny taky nevidíš, a přece víš, že existují." A taky: "Skrze mne s tebou rozpráví Ježíš, a jeho dobrota a pochopení jsou nekonečné. Otevři se mi, synu. Poddej se mé moudrosti." A ještě: "Odhoď vše, co tě tíží. Zbav se toho balastu." Byl jsem už téměř připraven. Ještě jednou jsem si ucucnul těch výborných bublinek, a vtom to přišlo: říhnutí bylo dlouhé a hlasité, rozechvělé, osvobodivé až k závrati. Přímo jemu do obličeje. Vstal jsem a podal mu ruku, on ji zpitoměle stiskl a já jí ještě srdečně potřásl. "Měl jste pravdu, otče," řekl jsem. "Funguje to - dokonale."
