Reklama
 
Blog | Michal Matoušek

Přemýšlím, jak se má tohle psát.

(Rád bych to napsal dobře.)
Začal jsem, tady na RB, strachem Petra Štengla ze smrti. A vlastní smrtí jsem skončil. Mezi ta dvě témata se vešlo, co jsem chtěl a uměl říct. A teď už jen sedím na verandě u řeky s paní svého srdce, před námi je kafe a džus a já mám v prstech doutník.
Přemýšlím. A formuluju.

* * *
Mám tu na plovárně kabinku a v kabince rozečtenou knížku; tak trochu po sezóně, ale právě na RB bude mít tichý a jemný půvab strefovat se do té knížky vejci. Protože jedním z horoucích jejích témat je autorčin střet s Respektem, s tehdejším šéfredaktorem Respektu, s řadovým redaktorem Respektu, („kamarádem, chartistou, spisovatelem") – vzrušující souboj! Kdo nutně musí vědět víc, ať začne zde: Respekt 2006/15…
Ta hnusná knížka má svůj způsob pojmenovávání: čí jméno by mohlo titulu zvýšit renomé, je nahlas vysloveno. Čí jméno by mohlo způsobit potíže, vysloveno není, ale autorka čtenáře k jeho dešifrování dovede za ručičku. Ty nejhorší věci nechá říkat svou maminku.
Je to podlé psaní, paní mého srdce. Neuvěřitelně podlé.

* * *
Řeknu naplno, že je to další kydanec doprostřed hnoje. Hnoje mediálního šumu. – Přemýšlím a formuluju, ale napřed (protože i já mám svůj způsob pojmenovávání) povím, o kom a o čem mluvím. Knížka se jmenuje Rok kohouta. Autorkou je významná dcera Tereza Boučková, „trýzeň nesplněného nároku" (Josef Vohryzek). Kamarádem, chartistou a spisovatelem je významný syn Jáchym Topol.
Instrumentál ke sponě! Který jazyk vládne tak distinguovaným pohrdáním?

* * *
Myslím, že celkem každý o té knížce něco ví. Byla tak napsána, aby každý něco. Má oslovit to horší v nás: nedělejte to! Adopcemi si jen koledujete o průšvih! Zrušme nezrušitelná osvojení! – A taky má knížka říct, že až dosud jsme Boučkovou obdivovali i milovali málo a ona že to v distribuci našich citů reklamuje.

Reklama

* * *
Ale jinak nám autorka leze dost do zadku: chceš se, rozmilý, pohoršovat spolu se mnou, že v senátní kantýně mají džus jen za šest korun? (Nás dva na té verandě přišel mnohem dráž.) – Nebo potřebuješ znovu zopakovat, že s cikány je to těžké? Že vždycky kradli, vždycky budou krást a taky trochu smrdět? Že je nikdo a nic nepřinutí k činorodému životu? Že jsou všichni stejní a rozeznávat se dají leda podle podoby, asi jako hmyz nebo houby? – Chceš to slyšet tak, abys pochopil i ty, čtenáři nejjednodušší?
Uslyšíš, jestli chceš. Ve formátu pologramotných výkřiků, aby ses mi v jen trochu složitějším vyjadřování neztratil. A mezi neustálými odkazy na to, čí jsem dcera a s kým vším se znám. Protože to, čí jsem dcera a s kým vším se znám, zpětně má dát mému psaní váhu, kterou samo o sobě nemá; já, tvá autorka, se nestydím sáhnout ani pro nejdebilnější kýč, když mi došly hořké sliny a nic onačejšího mě nenapadá:
„Na západě se nebe protrhne do posledních paprsků slunce."

* * *
Ano, takové věty jsem taky psával. A myslel je vážně, když mi bylo patnáct, sedmnáct. Okouzloval jsem se nad nimi, s rukou na pohlaví, rovněž tehdy. – Dokud jsem se nenaučil, že s určitými triky je sranda, jen když se vymýšlejí. Ne už, když se doopravdy použijí.
Protože jsou prostě infantilně podbízivé… nebo podbízivě infantilní. – Jenže nač se pohoršovat nad literárními triky! Ty důležité věci na sebe autorka prozradí hned na začátku: umře jí tchán, manžel je ze smrti svého tatínka zdrcený, ale autorka má svůj vlastní problém: producent filmu nařídil v jejím scénáři úpravy. Před tím ustupuje všechno, i smrt, stranou… a jestli právě takhle v té ženě, zasažené smrtelným virem sebeprosazování a touhy po ocenění, ustupoval stranou i život jejích adoptovaných dětí?

* * *
Sedím na verandě u řeky s dámou svého srdce, formuluju… a srdce mi hoří. Hřeje to. Vy kujóni, že vy jste až dosud myslili, že tady sedím s nějakou ženou? – Jak vlastně vypadá dáma mého srdce? No, podle fotky z Modré knihovny, kde jsem literaturu zpodobil dost nekonvenčně, raději nesuďme… ve svých přemýšlivějších chvílích tě, literaturo, vidím jako úřad. Budovu úřadu. Takový MASOLIT (Michail Bulgakov), s mnoha chodbami a přepážkami, před kterými se stojí a žebrá o grant. Chápej mé znechucení: lozit po nějakém baráku a očuchávat dveře, jestli nějaké nejsou náhodou cítit jako ten můj hnůj? Co vytéká z lejty, co ho nabíráme šoufkem…
Aha. Pardon. To už přece není hnůj.

* * *
Připadám ti zlý? I tady na RB jsme měli takovou autorku. S adopcemi byla hotová jedna dvě. Ale svůj odraz ve tvém zrcadle si zkoušela leštit pořád. – Hovořil jsem s ní, jak by muž s dámou nikdy hovořit neměl. Říká se o mně, že jsem ji odsud vyštval; jestli je pravda to o Posledním soudu, čekám, že mi za to Nejvyšší poklepe na rameno.
Ne, já asi nemám problém s jednotlivými autory či autorkami. Můj problém jsi ty; proč jsi, literaturo, taková kurva? Proč myslíš, že to můžeš zkoušet všude: podržet každému, ošoustat každou? Ty totiž můžeš, tedy pokud ti jde hlavně o šoustání nebo o věhlas milostnice nebo o prachy, které za ně zkasíruješ.
Ale mít rád, to je přece něco docela jiného.

* * *
„Nemám rád špenát, a jsem rád, že ho rád nemám; protože kdybych ho rád měl, jedl bych ho… a pak bych ho vyloženě nenáviděl." (Clarence Darrow) – Slyšíš, literaturo?
Přesně takhle je to dnes s tebou.

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama