Relativně vysoký standard, nastavený komunitou schopných psáčů, je pro ty méně schopné dost přitažlivý a oni se rádi na blogu Respektu registrují; aby k tomu standardu jaksi veřejně patřili. Je to něco podobného, jako když fotbalistu vezmou do Sparty a on si pak v hospodě mezi kamarády připadá. – Ale bloggeři sami by měli vůči prostředí, do kterého tak ochotně vstupují a které svým leskem zpětně krášlí i jejich výkony, cítit odpovědnost: svoje texty by neměli pouštět ven, dokud tyto nedoběhnou alespoň na první metu. A to se prostě neděje. Blog Respektu se především přičiněním bloggerů samých trivializuje; je čím dál víc zahnojen (že já už ten výraz použil!) výkony lidí, kteří přemýšlejí obtížně a vymyšlené zapisují ještě obtížněji, ale sami sebe přitom považují za tak cenné, že na veřejnost vylezou s každým prdem.
Jména si dosaďte podle libosti; já už jsem u soudu byl.
* * *
Ale ne, nezačnu se teď bát. Klidně vám sem plácnu druhé Abecední pořadí, brané tentokrát odspodu; jakousi Hvězdnou pěchotu. Nemám s tím problém. Dovedu být hnusný, a když mi jde o věc, kolikrát hnusný být i chci. – Spíš ale uvažuju nad tím, že dnes tolik skloňovanou svobodu můžeme vnímat jako vázanou s jistou zodpovědností a etikou; pak se na blogu Respektu nebudou objevovat rasistické a xenofobní vstupy a velmi brizantní reakce na ně, ovšem tu odpovědnost a etiku bude muset pořád někdo hlídat. Nebo můžeme tutéž svobodu chápat v nejširším jejím smyslu jako svého druhu bezbřehost, která za jedinou použitelnou etiku považuje sebe samu. Což zase může snášet a snáší i takováto vejce: Napíšu, co chci. A jak chci. Uveřejním, co chci. Když chci, zažaluju, když nechci, nezažaluju. Možná napumpuju, možná nenapumpuju…
Co chci říct: prostředí, ať už takové či onaké, je vždycky jen ta voda, ve které plavou žraloci a malé ryby. Největší hniloba, bahno a tlení reálného socialismu nespočívaly ve skutečnosti, že nám ho sem někdo ošklivý nainstaloval – nýbrž v tom, že jsme ho tak spořádaně a perverzně snášeli…
* * *
Nesmyslnost soudního projednávání kauzy Ondreját vs. Matoušek je zjevná, a přesto se asi moc nespletu, když řeknu, že řada lidí, kteří projednávání přijímají ne bez škodolibosti, není zase tak krátká. Psal jsi, jací jsme neumětelové, tak teď to máš. – Už vůbec nechápu postoj ježíšků, kteří se k soudu těšili a chtěli svědčit; pomáhali by tím roztáčet mlýn, který by snadno mohl mlít i je samé.
Říkám mlít, ne semlít. Mlýny semelou jen toho, kdo se semlít nechá. – Žaloba na mne je první, ale není bohužel jediná… a jak nám tu spolu bude, až budou jenom mlít ty mlýny? Až polovina z nás budou žalobci a druhá polovina žalovaní? V tom je nebezpečí a nemrav celé věci; o mne přece vůbec nejde. Já jsem zaměnitelný, zcela nedůležitý. Jsem jen ten precedens.
Mám kolem sebe blízké lidi, přežiju cokoliv. U nás v Čerčanech říkáváme: Nikdy nevíš, po čem ztloustneš…