* * *
Čistě šachově by to bylo pohodlnější doma u compu: šachovnice sou propojený s internetem, takže se každej tah okamžitě přenáší na obrazovky celýho světa. Jen za tuhle srandu dali organizátoři nejmíň šest mega. Většina z toho, co se děje na šachovnicích v kongresovym sále, je k vidění i tady ve foyer, ale kdy jindy a kde jinde člověk na vlastní oči uvidí takovou squadru!
Napřed se jdu podívat na Slovenky. Repková, Hagarová, Regina Pokorná a Gregorová… chutné dievčatá! Co se na Evě R. změnilo za těch šestnáct let, kdy sem ji poprvý viděl v Pardubicích?! Nosí, pravda, nos trochu nahoru, ale to ona nosila vždycky.
Kolo zahajuje Anatolij Karpov, bejvalej mistr světa. Dřív vypadal jako skromnej svazáckej křivák, dnes vypadá jako obtloustlej svazáckej křivák. Ve tváři malinko podobnej Štěpánovi. Tomu, co seděl. Nechuť.
Na pódiu hraje Izrael s Arménií, Gelfand s Aronjanem. Gelfand udělá tah, vstane a chodí… špičky daleko od sebe, jako Chaplin. Tučňák Gelfand. Aronjan vytáhne papírovej kapesník, vysmrká se, kapesník odloží stranou. Za minutu se mu zdá, že se mu správně nelesknou brejle, veme ten kapesník a pucuje. Pak se znova vysmrká.
David Navara svou pozici merčí pohledem shovívavýho mimozemšťana. Pia Cramling je droboučká, křehká, takovejch šachistek je tu ovšem jak… teď sem chtěl říct takový sprostý slovo. Krom toho, že občas udělá tah, se Pia vůbec nepohne, jak zhypnotyzovanej králík. Jen občas sevře rty. Naproti tomu Vallejo Pons si přisunuje židli blíž a blíž, vzpíná se nad šachovnici, jako by chtěl soupeře úplně vystrkat od stolu. A jeho pěšáci fakt postupujou dopředu.
Evička Repková se opře hrudí o stolek a prsy se jí po něm pěkně rozlejou. Okolo jdou Íránky se zahalenejma vlasama. Správně se tomu řiká ne burka, ale hidžáb. Kámoš mi šeptá, jak to na něj působí erektivně, oba se sice chechtáme úplně neslyšně, jenže pořadatel si přesto tiskne prst na rty. Penis je zřejmě ta nejlehčí věc na světě, když ho dokáže zvednout pouhá myšlenka. Radši už se na Evičku nedívám.
Aronjan zjišťuje, že má na brejlích hebla. Důkladně se vysmrká, sundá brejle a prohlíží, prsty si nedočkavě pohrávaj s tim posmrkanym kapesníkem.
David Navara vyhrál. Vstane, upadne mu tužka, skloní se pro ni a shodí plechovou ceduli se sponzorama. Chtěl by si chvíli povídat se soupeřem, jenže kapitán mu říká, že teď ne. Teď podepíše památníčky malejm šachistům z Domažlic. David ochotně, ale nešťastně podepisuje, soupeř odchází.
Těžko se dejchá, sou nás tu nejmíň dva tisíce. Slovenky nejsou už tak hezký, jako když ke stolkům usedaly. Účesy v nepořádku, na blůzkách v podpaží kola. Jde do tuhýho. Kapitána jim dělá Igor Štohl, renomovanej velmistr. Evička mu podá prázdnej hrnek od kafe, Igor běží pro nový. Jednou seš kapitán, tak jeď.
Sedim na schodech, příšerně mě bolej nohy a dívám se. Byl sem šachista, jo. Už nejsem. Nemyslim na to, jak partie dopadnou, ale co o nich napíšu. Dupou kolem mě nohy, který zřejmě nebolej. Nahoru dolu, pořád. "Má duše obrací se jinam."
* * *
Znova ten bílej koridor sněhu. Sotva přejedem hranice, volám ženě a ona je celá nešťastná: "V neděli zas musim do práce…" – "Zasranej kapitalismus," řikám, jako že s ní soucítim, ve vagónu se po sobě dívaj: další přítel starejch pořádků. Má zákonitá jedovatě sekne: "Co se tobě děje, prosím tě? Budeš moct aspoň v klidu psát ty svý kraviny…"
Takže jo. Byl sem tam taky, a už tam nejsem.
