Člověk se zkrátka trochu stydí, když píše článek s podobným nadpisem. Přijali ho mezi sebe, publikační platformu poskytli… a on jim teď začne vykládat, co se mu na nich nelíbí?! Raději svou pozici dopředu oslabím tím, že řeknu, co si už nějakou chvíli myslím sám o sobě: jsem outsider. Když se dnes to slovo vysloví, míní se jím člověk neúspěšný, málo schopný; v branži slovesných výkonů cosi jako intelektuální bezdomovec. Jde však o dobově podmíněný výklad, který si časem zase sedne na své místo. Čistě sémanticky je outsider prostě ten, kdo je “out” – tedy vně. Takže věci, které se mi na Respektu nelíbí, jsou možná jen výhonky mé vlastní neslučitelnosti s dneškem. Kdybych byl “in”, třeba bych sem vůbec neměl co napsat…
Nebudu vyjmenovávat gramatické chyby; nejvíc jich najdeme v interpunkci a v příslovečných spřežkách. Kvůli “vyváženosti” rád zopakuji, že vnější vzhled textů je v Respektu i tak vysoko nad průměrem. – Trochu víc mi vadí, že u překládaných textů není uváděno jméno překládajícího; to je standard, kterého bychom se neměli vzdávat. Protože třeba v článku Alexandre Gajdamackého Gambit Garri Kasparova je pasáž o tom, jak Kasparov “odmítl splnit příkaz” (prohrát zápas o titul mistra světa s Karpovem), naprostý nesmysl, a kde ten nesmysl vznikl? V novinářově, nebo v překladatelově notebooku? Je pravda, že tehdy k sobě měly světová šachová federace, jmenovitě její předseda Florencio Campomanes, se sovětskou federací, bezvýhradně podporující Karpova proti Kasparovovi, velice blízko. A Kasparovovi to dávalo zabrat. Ale příkaz? Kdyby byl takový příkaz opravdu dán a nebyl by vyplněn, co by asi následovalo? A jestli byl příkaz dán, nebyl vyplněn a nic nenásledovalo, proč o něm Kasparov po pádu Sovětského svazu nikdy nic nenapsal?
Ostatně, podobný příkaz nedostal ani David Bronštejn (při zápase s Botvinnikem) o třicet let dřív, ještě za Stalina. Přestože to o něm ochotní, ovšem málo informovaní snovači všelijakých démonických konspirací (jako třeba Josef Škvorecký v Miráklu) tvrdí. – V informačním boxu ke článku je uvedeno, že první zápas Karpova s Kasparovem skončil remízou, což je další nesmysl. Ten zápas byl ve skutečnosti anulován (za stavu 5:3 pro Karpova); ze zorného úhlu obsahu Gajdamackého článku sice zmíněné nesmysly napáchaly méně škody než věcné omyly autorů v jinak pěkném textu Konec utrpení v Čechách, ale je to prostě ostuda! Toto mi vadí už víc: když se do článků, které nám objevně otevírají nová témata, zadními dveřmi trousí nezvaní hosté. Jako například Blábol a jeho rodný bratr Žvást; a nikdo je ani nevyžene, ani se za jejich nepřístojnosti neomluví.
Řeknete: jsou to drobnosti. A já se nebudu přít. – Myšlenková východiska Respektu jsou mi blízká: přívětivost k principům občanské společnosti a přesvědčení, že státní služba je napřed ta odpovědnost, a teprve potom ta moc. Například. Ale důvěryhodnost takových východisek určitě oslabuje, jsou-li zároveň doprovázena blahovolností v nakládání s fakty. Asi většina z nás si ráda přečte týdenní přehled na poslední stránce; styl, jímž je psán, je čtenářsky vděčný. Čtenářská vděčnost však rychle uvadne, když je nám reprodukováno, co údajně řekl sparťanský útočník Řepka…
Na smyslu vysloveného to zase nic nemění; ale základní důvěra v autora dostala pěknou facku. – Na závěr poznámka víceméně osobní: nečtou se mi dobře (u outsidera je to ovšem pochopitelné) věty typu: “… v roce 2005 patřil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa…” nebo “… jako novinář se výrazněji neprosadil…” Jako kdybychom nevěděli, jak se nominace mezi vlivné lidi získávají a jakými způsoby se novináři “výrazněji prosazují”! U časopisu, který mám rád, bych takovou V.I.P. orientaci s chutí postrádal.
Pro mne je prostě důležitý text, jeho obsah a jeho kultura slovesná; důmyslné intriky vlivných lidí a novinářů, jakož i výsledky těchto intrik mne opravdu nechávají chladným.