* * *
Zdaleka ne každej ví, čeho je tohle začátek. – Je to Škvoreckýho povídka Můj táta haur a já. Já si nevybavuju žádnou jinou od Škvoreckýho, která by byla psaná z ženský ruky, a je to zajímavá zkušenost, takhle psát. Dozvíte se o opačným pohlaví, co vás normálně nenapadne… ačkoliv, jestli zrovna vy? Radši se v tom nebudeme šťourat.
* * *
No jo, tak mi promiňte. Já prostě když si nerýpnu jednou za hodinu, mám absťák. – O Škvoreckýho nejde, toho už jsem si tu podal. Můžeme se na něj v klidu, jako kanibal na pomeranč.
Opakuju, co pokaždý: teď nekarmujte. Jednak vaše karma na mě nestačí, že jo; nestačila nikdy. A jednak je tenhle text jen vyhlášením literárně publicistickýho semináře: staňme se pro jednou těma druhejma! Muži ženama, ženy muži. Kapitalisté proletáři, proletáři kapitalisty. Ze zelenejch nechť jsou Klausovi věrní, a modrý ptáci nám napište Komunistickej manifest. Paroubkovi muži a ženy můžou chtít zvyšovat daně… a Sikora zase sociální dávky. Ale nejradši bych, kdyby se to všecko hlavně genderově: umíme se ještě aspoň trochu vcítit do kůže toho druhýho? Umíme za něj říct, co by nám řekl sám, kdybychom mu to dovolili?
* * *
Žádný dlouhý patlání! V pátek jsou čarodějnice; naše nejsladší vylítnou na košťatech do nebe a my, zase jejich nejsladší, jim odspodu budeme koukat pod sukně. Sobota a neděle příští týden, velitelskej čas sobota osm večer? Kdo chce dělat srandu, ať dělá srandu, kdo chce bejt vážnej, romantickej, nadoblačnej, satirickej… všichni můžete! – Jen trochu se vkusem, prosím vás, pokud možno bez hrubek, a hlavně se tolik neposírejte z politiky. Muži za ženy, ženy za muže.
Jsou mezi náma ovšem bezpohlavní bytosti, ty se bez politiky neobejdou…