* * *
Dělal jsem pro hospic jako dobrovolník (pár slov jsem tu o tom ztratil), a už pro něj myslím nedělám. Má to víc důvodů, z nichž některé není fér tady říkat. – Ale naštvala mne dost třeba paní Goldmannová, když pro Respekt řekla (v reakci na případ pracovnice hospicu, která podala tišící lék, přestože není ani lékařka, ani zdravotní sestra, a teď jí hrozí možná až pět let natvrdo): vy, dobrovolníci, jste pro nás, kompetentní osoby, stálé nebezpečí. Řešíte v hospicech jen svoje vlastní problémy, například pocity viny; ale ty si přece můžete řešit kdekoli jinde a neškodit přitom.
* * *
Takový doktor Štrosmajer v sukních; přitom ne že by nešlo doktorku Goldmannovou pochopit. Protože k případu té pracovnice se samozřejmě přitočila televize Nova, hned se zajímala, zda podaný lék může ve větším množství též usmrtit, a nakonec jako největší kráva řekla: "Pak že se v hospicu nepraktikuje euthanasie."
Něco takového lidi z hospiců dokáže vyšroubovat do obrátek; bývají to dost hluboce věřící lidé (za celou dobu jsem tam nepotkal jediného ateistu, se kterým bych mohl zasvěceně pokecat o intimních záležitostech Nejvyššího) a slovo euthanasie na ně působí jako muleta na býka. Zažil jsem konferenci, na niž si pozvali profesora Pafka, aby jim, jako puncovaný ďáblův zplozenec… proboha, co jsem to zase řekl? – Zkrátka jim tam o euthanasii přednášel a oni se mu pak po straně posmívali jako úplně malé děti, když ho televize v krátkém rozhovoru nabírala odspodu, aby se tak "minimalizovaly mediální defekty" jeho nevelkého tělesného vzrůstu.
On totiž pan profesor opravdu: když si stoupne na cihlu, vidí kachně do očí.
* * *
Lidé z hospiců říkají: my jediní to děláme správně. Příznivci euthanasie říkají: my to neděláme správně, ale jsou konkrétní lidské chvíle, kdy to nikdo nedovede líp.
* * *
Zdeňkovu maminku přijímali s velikými bolestmi, a pro potíže s dýcháním nedořekla vlastně jedinou celou větu. Napojili ji na kyslík, dali injekci… a to, co teď řeknu, si radši nech vysvětlit od nějakého doktora: tišící preparáty, které se v podobných případech podávají, mají jako vedlejší účinek tlumení životních funkcí. Třeba zrovna dýchání. Pochopíš, deníčku, oč mi jde, když řeknu, že tenhle spor mezi lidmi z hospiců a příznivci euthanasie prostě moc nechápu? – Nebo mne jen to, co chápu, velice odpuzuje.
Dobrá smrt je téma, o něž se vede zápas na všelijakých úrovních; a já se tu nerozpovídám třeba o tom, co vím o problémech s financováním čerčanského hospicu. O návrzích na řešení těch problémů. O konkrétních zájmech, jejichž výrazem ty návrhy jsou… v dobrou smrt jako takovou ale pořád věřím. Jen už nechci mít nic společného s touhle svobodnou soutěží.
A možná se taky začnu víc starat o svou vlastní smrt než o ty cizí. – Rozplynu se do povětří a prostě nebudu; nevěříš? Vůbec nemáš ponětí, co všechno chlap, když chce, dokáže…