Reklama
 
Blog | Michal Matoušek

Foe dee oh dee

Zavolal jsem Michalovi Šimčíkovi, že se chystám porušit kodex bloggera tentokrát ne nadávkama, ale něčím jiným. - Jsou lidi, co by si u příležitosti semináře taky rádi oblíkli jinej život a trochu se v něm před náma prošli; jenže nemají kde a jen kvůli tomu si tu blog zakládat nechtějí... nerad bych, aby se to nějak moc rozkecalo (protože bych přišel o podstatnou část svýho imáge), ale já jsem ve skutečnosti strašně hodný. Že nevěříte?    

S Danou Mentzlovou jsme se poznali v jihlavském nakladatelství NONLIBRI. Ona je, zjednodušeně řečeno, přesvědčená zastánkyně pravosti Rukopisů, a já se na ni z toho titulu už deset let dívám jako na chytrou, veselou a hezkou mámu od dvou děcek, se kterou je něco malinko v nepořádku. – Třeba jako když kouká spodnička, nebo tak něco.

Ano, jsem hodný. Nemám problém půjčit svoje stránky. Dano, jeď:

 

Reklama

Vlevo Bill a Mick, vpravo Tony. Hudba duní. Vlak se řítí a nikdo nás nezastaví. Teď nepatříme sobě, ale davu před námi. Francouzské fanynky jásají. Moderátor povzbudivě blýská velkými brýlemi.

John za mnou u bubnů. Jede, jede! Je ve svém živlu. Jako by vůbec neměl trému. Říkal nám před začátkem: „Přesně tohle jsme chtěli. Být popstar, natáčet v televizi a líbit se holkám. Máme radost, ne? Přivítejte Rubettes, voila!“

Hodíme všechno za hlavu a do toho. U nás si nikdo nestěžuje. Znáte to, všude se najdou lidi, kteří kňourají nebo se jim něco nelíbí, a prostě tak brzdí všechny okolo. Ale u nás v Rubettes ne. Všichni se umíme přizpůsobit a jsme parta pro každou špatnost.

Klepu Mickovi z druhé strany na rameno a on předstírá zmateného. Ne každý bere tyhle vtipy, ale Tony se směje spolehlivě vždycky. Diváky za chvíli zvedneme ze židlí! John vzadu řádí jak černá ruka, a když seběhne ke mně dolů, všichni se můžou zbláznit. Johnny je stejně nejlepší. Zpívat umí výborně. Léta jsme se protloukali jako duo, než jsme dostali tu správnou nabídku. Pak jsme založili Rubettes, já musel být zpěvák, protože prý dobře vypadám – aspoň to kluci říkali – a John se posadil k bubnům. Možná, že trochu lituje, ale doufám, že jen maličko.

Kdybych se ho zeptal, určitě by řekl nějakou hloupost. Třeba: „Přece nebudu zpívat Sugar Baby Love. Dělat děvčatům idola, házet cukrbliky a ony mně pak budou obléhat barák a fotit prádlo na zahradě.“ Místo toho radši blbne u bubnů. Předstírá, že ztratil paličku, a lidi jsou za to vděčnější, než kdyby zpíval srdceryvnou píseň a odhaloval jemnost své duše.

Ať nám rozumí, kdo chce, ať nerozumí nikdo na světě, jsme tady a hrajeme. Překážky nás nezastaví.

Jen hudba sráží na kolena.