Spisovatelka Obermannová se prý kdysi ptala spisovatelky Berkové, jestli si ona, spisovatelka Berková, myslí, že ona, spisovatelka Obermannová, už je feministkou… CHA! Jejich starosti a Rotschildovy peníze! Spisovatelku Obermannovou jako takovou můžeme klidně pominout, ta by svým čtenářkám nejraději vlezla až do zadku. – No, možná jsem její intimní zacílení netrefil úplně přesně. Ale ono vážně nejde o spisovatelku; jde o sám princip uvažování. Vyhnala jsem ze svého česna už dost trubců na to, abych se směla pyšnit alespoň bakalářským titulem?
Přitom konkrétní nároky, které dostupné feminismy vznášejí, jsou převážně srozumitelné a správné; už jsem o tom psal. Tak třeba ten, aby za stejnou práci náležel ženě stejný peníz jako muži. – Hodně ale přemýšlím nad tím, zda žena i muž stejnou práci vykonávají opravdu stejně; dříve se tak nějak říkalo, že lépe ji vykoná vždy muž, nyní se tak nějak říká, že lépe ji vykoná vždy žena. Je prý chytřejší, psychicky odolnější, a co jí chybí na fyzické síle, nahrazuje vytrvalostí a empatií.
No – já poněkud neortodoxně tvrdím, že hodnocení lépe / hůře se nikdy nedá s předstihem generovat podle toho, co dotyčný pracovník má mezi nohama: jestli pytlík, nebo prcku. A taky bych rád ze zkušenosti dodal, že muž i žena stejnou práci skutečně stejně nevykonávají. Když už se mi v životě přihodilo, že jsem musel řídit větší kolektiv, pokaždé se vyplatilo s tím počítat. Nejde tu, můj deníčku, o kvalitu odvedené práce, ta byla vždy úměrná schopnostem a nasazení jednotlivce; jde o způsob či přesněji styl, jakým byla práce vykonávána. – Jednu věc tu ale pokorně doznávám: že ženy jsou hloupější než muži, to jsem řekl, a ne jednou. Ovšem jen své manželce a pokaždé jen proto, abych uslyšel její veselý, nakažlivý smích…
* * *
Už se těším na reakce rozkacených čtenářek: jaký jsem hnusný mužský šovinista. Že jsem nic nepochopil, o věci nic nevím, zaměňuju studijní obor a hnutí… ale tak je to přeci v pořádku, vážené oslice: feminismus se má ucházet o nás, ne my o něj! Má vlézt slušně do místnosti, říct jsem tenaten a mám na mysli jiný svět, než v jakém spolu všichni žijeme. Pokud vás výsledek projektu zajímá, hledejme cesty. – Jenže slyším něco dost jiného; feminismus říká, že tenhle svět (svým pojetím třeba práva nebo svobody vyloženě mužský svět) by koneckonců vyhovoval. Jen by se muselo změnit velení, už včera bylo pozdě! Paritu, nejlépe všude! O sexu rozhodujeme my; jsou to naše těla! My už zařídíme, aby nám patřilo, co nám patří!
A že Paní Bovaryovou nenapsala ženská, ale chlap? Dosť bolo chlapov…
Chtěli bychom mít víc ministryní a poslankyň? Já ano. Dovedli bychom si představit presidentku země? Já ano. – Já bych totiž vůbec chtěl mít lepší ministry, poslance a presidenta, a co by měli mít mezi nohama, je mi celkem u řiti. (Hrome, to byl povedený fór!) Ty víš, můj deníčku, že nejsem ani filosof, ani politolog, ani sociolog. Ani geronto… geriatri… gendero… prostě specialista. Jsem jen autor, který ledacos zažil, má své pochybnosti a docela nedávno napsal tohle: "Nedílnou součástí výsledku jsou i cesty k němu, a jsou-li cesty k němu dostatečně špatné, i výsledek nás po čase přestane zajímat…"
* * *
Madlenka Březovská, od svých čtrnácti Hartlová, je má nejmladší literární postava. A zároveň můj způsob literárně šachové vzpoury proti genderovým stereotypům: promítl jsem do ní a nadále promítám, co jsem v literárním a šachovém světě viděl i se naučil, a na prvním místě jmenujme maďarskou šachistku Judit Polgárovou. Ona je dnes, pravda, trošinku taková bečka… no, zrovna tímhle směrem Madlenku psát nechci. (Zase ten odporně sexistický přístup.) Ale Judit udělala něco z mého pohledu absolutně senzačního: na titul světové šachové královny se vykašlala, přestože ho mohla vyhrát asi miliónkrát. Odmítala si hrát na šachy mužské a ženské. Když už nějaký titul, chtěla ten absolutní, titul šachového krále – a neskuhrala. I když měla trochu smůlu, že v době, kdy by na něj nejspíš mohla dosáhnout, vládl šachu Garri Kasparov. Poslední větě se dá rozumět více způsoby.
Madlenka Březovská dělá na této sympatické cestě další krok, když říká: "Nechtěli jsme vyhrávat, být slavní, koukat na lidi z fotografií v magazínech. Nám se líbí fotky úplně jiné." (Já si nedám pokoj!) "Totiž takové, na kterých můžeme dělat obličeje. A šachová partie pro nás hlavně znamená zajímavý úkol, který když se nepodaří vyřešit, nevadí; vyřešíme ten příští…"
Čtenáři Modré knihovny vědí, že dívenka má za sebou pohnuté dětství: matčin přítel ji i její mámu řezal jako žito. První trochu snesitelný mužský v jejich životě je až Hartl a Madlenka se k němu instinktivně přimyká, ačkoliv si podle psychologických genderistů už dávno měla vybudovat nějaký superabštand. – Je legrační, když to, co teď řeknu, říká starý, malicherný a pravděpodobně pedofilní hudral: přes všechny tyhle rozbouřené vody tři mosty vedou. Ty mosty se jmenují, jak jinak, šach, tolerance a láska.
A já teď budu muset k soudu, protože nám na ně někdo kadí.
* * *
Jak jednoduché je pro úplně obyčejnou holku a pro úplně obyčejného chlapa, na nichž je zvláštní snad jen to, že si rádi hrajou s dřevěnými panáky, držet si i před tím nejnablýskanějším feminismem sedmimílový náskok…