Na Vítr jsme neměli dost lidí a půjčili si jednoho místního. Venca Misárek byl pěkný urostlý kluk a měl hrát part Sokolí oko / Koroptví oko; sice dvojrole, ale jinak taková dost čudla. Ovšem s Vencou byl i na malé rozloze problém: on měl ve zvyku mnout si klouby, potahovat se za prsty, šťourat se… et cetera. Což u indiánského náčelníka vypadalo docela blbě a my ho to nemohli odnaučit; takže jsme mu předepsali, že po dobu, co bude na jevišti, bude mít ruce založené na prsou a s kamenným výrazem se posupně rozhlížet.
* * *
Venca pak, když nás vyhodili i z Úval, hrál dál v místním souboru; Úvaly měly krásný kulturní svatostánek (který jim prý postavila MM – Marie Majerová). A protože měl s námi úspěch, hrál i všechny ostatní role se založenýma rukama, mírně zakloněnou hlavou a pohrdavým pohledem… no prostě robot, jak to jinak říct? Terminátor. – Pánbu nám odpusť naše hříchy: byli jsme mladí, skvělí, arogantní, a s ním jsme jednali jako s buranem z vidieka: "Venco, nešil. Tohle přeci ví každej…"
Ale při premiéře nám všechny ústrky oplatil. Ve hře je scéna, při které naštěstí bledý rošťák Tom není na jevišti: Sokolí oko zajme rodinu Johna Emeryho Rockefellera (Tomáš Sokol, ano, ten) i s rodinným doktorem (Robert Šilhart) a vyhrožuje: "Vy všichni mučení čtyřista deset, a ty, starý kozel," (ukáže na Johna Emeryho) "mučení čtyřista deset krát dvě!" (Jako že mu to provede dvakrát.) Na to má doktor říct: "Ó, Johnny, to je osmset dvacet," blablabla, hra jede dál. Tom bude mít za chvíli zase nástup.
Jenže Sokolí oko, když premiéra dospěla až sem, řeklo: "Ty, starý kozel, mučení čtyřista deset krát tři!" Kdo se někdy zapletl s ochotníky, ví naprosto přesně, jak to o premiéře vypadá: všichni, kdo zrovna nehrají, jsou nalepeni za kulisami a fandí. Zaslechl jsem dvě zaúpění. Větu: "To je vůl!" Drobně hysterický, ale čím dál slyšitelnější smích… "Kolik to sakra je, honem?!" – V tom stresu a fofru jsme to nikdo nedokázal spočítat!
Robert zoufale poulil oči a čekal, kdo mu číslovku hodí, jenže to by mohl čekat věčně: jedna polovina souboru měla číselné zatmění a druhá se válela smíchy. Takže chudák doktor musel nakonec říct: "Ó, Johnny, to je moc… to je fakt moc."
Ještě že ho to napadlo…
* * *
Už nejsem mladý. Ani skvělý, to vím téměř určitě. Jsem jen arogantní; ale občas se rozněžním a vzpomínám. – "Známe smutek koní, smutek psů, jenž není vyvolán vnější příčinou. My lidé se ho pokoušíme jmenovat, čímž ovšem nemizí. Je nezničitelný. Není možné si ho ochočit. Není třeba o něm hovořit každý den, leč dá se mu zvyknout, když člověk chvílemi poslouchá, co smutek mluví." (Karel Michal)