Doběhla jsem k telefonu na poslední chvíli, i s namazaným chlebem v ruce. Ale na druhým konci drátu seděl jen táta; snažila jsem se nedat zklamání najevo.
"Prosím tě," pravil, "ty znáš nějakýho… Novotnýho? Z Valašskýho Meziříčí?"
"Znám," řekla jsem klidně; vlastně pořád čekám, že se ozve, tati. Mám pro něj dobrou zprávu. – Byl mazaný máslem, ten chleba, na něm plátek šunky a salátová okurka s rajčetem. Žiju zdravě, až na to máslo.
V kuchyni jsem dokonce nechala hrnek s mlíkem. "Odkud ho znáš?"
"Je to můj Siegfried," řekla jsem, když byl táta v tak bezpečný vzdálenosti. Hned jsem se rozesmála, aby pochopil, a ukousla jsem si.
"Známe ho oba," huhňala jsem plnou pusou. "Pamatuješ na ten dopis pro pana Hraběte? Jak jsme ho omylem otevřeli? – Ten psal přece on."
Mám na něj i jiný vzpomínky, jednu docela hnusnou. A jednu srandovní: jak jsme mu s tetou Pavlou naplivaly do tváře, když se přijel do Prahy omluvit. "Znáš ho dobře?"
"Na co se mě, tati, vlastně ptáš?"
Chvíli přemýšlel. Nebo vzpomínal, nebo se možná bál další otázky.
"Můžeš přijet? Pošlu pro tebe auto."
Hraje skvěle tenis. Taky tu spal tejden ve stanu, když jsi byl v Německu. – Žádnej Siegfried; nebyl první. Nebyl ani druhej. Ale byl, a taková věc se nezapomíná.
* * *
V tom baráku byla zima a těžko definovatelnej pach, nijak zvlášť silnej. Šla jsem za tátou, zvědavě se rozhlížela, vyptávat se nechtěla. Když nechce mluvit sám, já z něj rozumy tahat nebudu.
Všecko mi došlo, když v takový kovový registratuře vytáhli velikej foch, vlastně lůžko, a na něm leželo něco nehybnýho, zahalenýho. Zírala jsem a cejtila, že se táta přesouvá ke mně, kdyby to se mnou náhodou seklo – to uvnitř, ve mně, to nebyla hrůza. Ale už ani zvědavost. Byla jsem zpomalená, trochu jako ochromená, neklepala jsem se.
Mozek nepracoval. Žádný vzpomínky, na nic.
"Dost bysme to potřebovali… ale jestli se necejtíš, stopnem to. Bude to horší, než si myslíš."
Přistoupila jsem, odkryli lajntuch a já se dívala, táta přistoupil ještě blíž. Otočila jsem se: "Tohle není Novotný."
Pohlédli na sebe. – Z tváře se nedalo rozpoznat nic, ta vlastně neexistovala; jenže to, co leželo přede mnou, nemělo na levý ruce jizvu. Mezi palcem a ukazováčkem. Viděla jsem… vybavovaly se mi teď lecjaký příležitosti, při kterejch jsem si tý jizvy všimla. Ne, řeknu to rovnou: viděla jsem samu sebe, jak na něm sedím nahá, vypínám hruď – a na pravým prsu mám tu ruku.
"Víš to určitě?"
"Tamten měl na levý ruce… tenhleten to nemá."
* * *
Vedl mě odtamtud, za minutu jsme byli z budovy venku a já se zeptala: "Proč nás voděj k takovejm věcem? Já myslela, že ty jsi jako spíš ouřada."
Táta se nevesele zasmál.
"Někdy to jinak nejde. – Petro, nedělej si moc iluze. Tenhle měl Novotnýho papíry."
Pokrčila jsem rameny. Pořád mi ještě nedocházelo, že někde v jiný registratuře je třeba foch, kterej když vytáhnete a odkryjete, podle tváře zase nerozeznáte nic. Ale když se podíváte na levou ruku…
"Řekneš mi, co se děje?"
"Kluci tě odvezou zpátky."
"Ne. Chci jet domů sama."
"A jestli se složíš v tramvaji?"
"Chci – teď – bejt – sama," řekla jsem, a najednou šup! šunka i máslo, rajče i mlíko. Všecko to bylo na tátově saku… a hned další porce, tentokrát nám na boty. Zrovna šli okolo dva pěkný kluci, ale mně bylo úplně fuk, kdo kouká a co si přitom myslí.
"Proč mu to udělali, tati?" škytla jsem.
"Zatím nevíme. Nejspíš byl někde, kde bejt neměl." – Vyndal kapesník a otíral mi pusu, pak i sebe. Moc se toho zachránit nedalo.
"Já tě zřídila…"
"Pojedu s tebou domů a vemu si jiný," pravil, a co se na to dalo ještě říct?
* * *
Doma jsem sobě čistila zuby, tátovi sako, řidiče jsem pozvala nahoru a udělala mu kafe. Vyleštila jsem taťuldovy boty. Byla jsem taková pracovitá Popelka, jen okolo zrcadla jsem najednou nemohla projít. – Šla jsem k sobě do pokojíčku. Otevřela krabici, vytáhla fotky. Pustila si rádio.
"I did not miss you much
I did not suffer
What did not kill me
Just made me tougher…"
Stála jsem s fotkou nad postelí. Ano, dělala jsem s ním ty pohyby, přímo tady, na tomhle lůžku… proč vlastně? Protože chtěl, a protože já jsem chtěla. A najednou má jeho jméno někdo jinej. Mrtvej. Co vlastně znamená: umřít?
Táta nakoukl, aby mi řekl ahoj: uviděl mě s tou fotkou, přistoupil blíž. Pomalu, abysem měla čas ji schovat – a já mu ji místo toho ukázala.
"To je on?"
"Hm."
"Pěknej kluk."
"Občas i pěknej hajzlík. – Odkud jsi věděl, že ho znám?"
Do očí mi nekoukal, když řekl: "Prostě jsem to věděl."
"Co ještě všechno o mně víš?"
Stáli jsme, koukali na zahradu, venku v autě asi tiše vrčel nastartovanej motor.
"Petro, netrap mě," řekl táta tiše.
"Radši bych ti to, co o mně víš, byla pověděla sama. – Odejdi odtamtud."
Teď už se mi ale do očí podíval.
"To přece nejde. Od rozdělaný práce se neodchází."
"Dodělá ji někdo jinej. A tahle nikdy hotová nebude. Prosím tě, tati."
"Jsem tam teprve dva roky."
"Jsi tam už dva roky. Stačilo. Slib mi to."
Podíval se na hodinky, jako kdyby si ty dva roky pro jistotu ověřoval, a pravil: "Dopovídáme to večer…"