* * *
„A proč tě jako… štvou?“
„Neštvou mě. Serou! Jsou pořád tak sami se sebou spokojený…“
„Tak jim to řekni.“
„Celou dobu nedělám nic jinýho. – Takový dobrodružství je psaní! Taková krásná práce, a oni se pokaždý jen nahrběj, vykydnou a hotovo. Sráči.“
„Někdo jim to musí ŘÍCT. Ne jim jen nadávat.“
* * *
Co se na tohle dá odpovědět? Knihovna se bude dušovat, že neměla na mysli jaksi… mě zaúkolovat, ale stejně. Takže třeba:
„Moderním žargonem by se asi řeklo, že jsme je chtěly pozitivně motivovat; ale určitě tu nechci povídat, jak je naše motivace stmelila a jak překonali sami sebe, jak David zase jednou přemohl Goliáše… kluci bojovali statečně, hráli dobře, vyždímali se ze všech sil a prohráli 23 : 39.“
Původně bylo „… určitě tu nechci lhát“, nebo možná „vyprávět pohádky“, což se pak nějak nezdálo, rytmicky nebo jak, ani významově to úplně nesedělo. A taky to, co je „stmelilo“, nebyla vždycky „motivace“, takže… no prostě se sloveso za „určitě“ pořád zkoušelo. Mimo jiné jsem před zcadlem otáčel „konsternovat“; to je takový fígl, že se jako metafora používá slovo ze stylové roviny, která normálně metaforám nepřeje. V Syndromu „konsternovat“ přesně v tomhle významu používá Petruška, i tam je to výpůjčka; původně to má Zábrana v překladu Vladimova. Tři minuty ticha. – Jenže mít v jedné větě „žargon“, „pozitivní motivaci“ i „konsternování“… to, i když má zrovna slovo gymnasiální profesorka – prostě ta příchuť lexiky referátové je značná.
Nehledě na to, že profesorka tam vypráví trochu se skrývaným studem… ale na druhou stranu právě tehdy by se mohla za nějakou hodně neosobní lexiku skrývat. – Nevím. Zkrátka sloveso „povídat“, jakkoli je obyčejné, dalo dost práce.
A komu taková práce nevoní, ten mě… ano. Štve. Ale říkám to už jen takhle soukromě.
* * *
Nebo tohle: když jsme s Knihovnou pulírovali Syndrom, dostali jsme se ke větě: „Babička umřela a já se do ciziny vydala po máminých stopách, skončilo to pro nás obě špatně; já se pak sjížděla kdečím a hrála v kasinu a spala s kdekým, diadém ve vlasech, zatímco táta si ve vězení odpykával naše hříchy.“ – Původně bylo „… já pak brala drogy…“, ale Knihovna správně namítla, že se tím jakoby maže nebo hodně oslabuje ta osobní rovina výpovědi. Šlo jen o to si nedůslednosti všimnout; „sjížděla kdečím“ nás napadlo v podstatě hned, když dál je ve větě „spala s kdekým“.
Zajímá vás to? – No jo. Tak třeba někdy příště.