* * *
Rádi se s ní vídáme a všechno, jenže tohle jsme jí nikdy úplně neodpustili. Ať si jdou, říkalo se tehdy, i já jsem to tak cítil. Ale oni nestáli o naše dovolení, prostě šli.
A teď pojedou. Do Afriky.
Někdy s jistou škodolibostí říkáme, že mají v čele státu pěkného vykuka; ale to my máme taky! Buď je to chlap s koulema, nebo s bradavicí. Bradavici je vidět víc. Není divné, když zrovna my čeští Čechoslováci, kteří bychom rádi dávali státotvorné lekce, máme nejlepší vzpomínky na vlády nouzové, úřednické? – Nad důvěrou v cokoli politického se pomalu zavírají kruhy, tady i tam.
S tou samou škodolibostí jsme přijímali i slavné sportovní chvíle české samostatnosti: tak třeba Naganó. To byla sláva! Naši hokejisté se zlatými medailemi v kufrech poblili na zpáteční cestě letadlo, zatímco slovenští vypadli s Kazachstánem a soutěž si ani nezahráli.
Ano! Tak to má být! hřála nás česká pýcha.
* * *
Moc se mě při rozpadu federace dotklo, když slovenská sestřička řekla: „Zůstanu s tebou, dokud to pro mě bude výhodné." – Kalvoda, dnes tolik propíraný Kalvoda tenkrát velice správně namítl, že spojení dvou národů není kšeft, který trvá za oboustranné výhodnosti; že je to smlouva, za niž se něčím ručí a v tísni nejvyšší se i pokládají životy.
A sestřička jen krčila rameny. Urazil jsem se, mí nejbližší vědí, že se urazit umím.
Bylo nás víc. A uražených hodně. – Zazlívali jsme Pithartovi slovo dvojdomek. Naše sestřička nám připadala už vychytralá cu moc: chci vlastní postýlku, bratře, a ty mi ji dej. V létě u okna, v zimě u pece. A hezky na mě plať, já se chci líbit.
Točilo se to dál a dál, jako se zlatou rybkou. Jednou to skončit muselo, a Vaculík pak napsal Úlevu z rozhodnutí.
* * *
Já nejsem běžný salonní stěžovatel na všeobecný slovanský nevděk. Žil jsem a pracoval přímo uprostřed Slovenska, dva roky. Byla to škola. Musel jsem se smát, když říkávali: „Proč se budapešťský sýr jmenuje budapešťský? Vždyť je to jen tvaroh, hořčice, trocha papriky…"
Slovenský Slovák i Čechoslovák mají mindrák z kdečeho; z Vídně, Budapešti i Prahy. Zemplínská Šírava je sice veliká, jenže moře to pořád není a taky sama všechno nevytrhne. Jen proto může ve slovenských vzpomínkách občas ožívat i tak odporné svinstvo, jakým byl Slovenský štát, což české Čechoslováky opět poněkud uráží. – Ale je zase pravda, že do komunismu jsme jim čumák namočili my.
Vyprávím někdy o Slovácích vtipy dílem dobromyslné, dílem ošklivé; dobromyslných i ošklivých vtipů o Češích jsem se na Slovensku něco naposlouchal! Taky s chutí cituju Demla: cokoli na Slovensku roste, zároveň už i trochu hnije.
Ale Čechoslovák jsem pořád, a takový i umřu.
* * *
Víme všichni, že v jednom každém duchovním prostoru setkává se Rozum i Cit; my čeští Čechoslováci si na tom svém rozumu nějak zakládáme! A cit se nám leckdy vytrácí – třeba pro to, že naše sestřička nechce u stolu vždycky sedět se starším bratříčkem a on aby mluvil za ni.
Ať zrovna uražený nebo ne, svou slovenskou sestřičku mám rád. Protože se ne bez obtíží pohybuju po světě, v němž se s obsedantní pečlivostí říká něco jiného, než co se myslí. A ona do toho světa taky nepatří. Říkám jí a oba se tomu smějeme: „Ty jsi buď diamant, nebo hovno." (Ona ví, kdo to napsal.)
U kavárenského stolečku na sebe mžourají paní Skepse i paní Vášeň. Paní Skepse mluví česky, paní Vášeň mluví slovensky a rozumějí si velice dobře. Třeba jednou spolu i vstanou a profackují arogantní kavárnici Demokracii, která jim servíruje pořád jen to nejhorší, co má?
* * *
Přál bych slovenské sestřičce, aby si byla jista: tady ve vlastech se ví, že v Africe bude hrát někdo z rodiny. Mistrem světa se asi nestane, ale až se vrátí, stejně na něj budeme (možná neochotně a skoro určitě potajmu) pyšní.
A třeba vymyslíme i další vtip; dílem dobromyslný, dílem ošklivý.