V sobotu nastane valentinský výbuch a já, protože jsem tak svědomitý, jak jsem chytrý, už mám všechno napsané. A můžu se rozptylovat. - Pustil jsem si rádio a nějaký jeliman tam vyprávěl o adrese či kšeftu, kde prý lze přijít i k tak obskurním a zapomenutým hororům, jako je Onibaba... Bude to pětatřicet let, co jsme na Onibabě byli ve Filmovém klubu. Přehlídku filmů Kaneta Šinda uváděl pan Kučera (vy víte, který) a zrovna u tohoto filmu skutečně vyměkne leckdo; ale horor to není. Dvě ženy, matka s dcerou, žijí v krajině po bitvě a mají tam nachystané pasti pro těžkooděnce, které děsí strašidelnou maskou a chycené pak zabíjejí a jejich brnění a zbroj prodávají... příběh je plný toho nejnižšího, co lze v lidech najít, a vrcholí scénou, kdy strašidelná maska na matce po dešti přischne a ona se z ní nakonec vyloupne příšerně zohavená, její dcera před ní v hrůze prchá a matka za ní volá: "Počkej! Jsem člověk!" Musím se dnešku obdivovat, jak snadno a ochotně žije jen sám sebou a vše, co předcházelo, tak snadno zapomíná. A nenávidím dnešek právě z téhož důvodu. - Jsou chvíle, kdy už se opravdu těším jinam.
