* * *
Napsala bych zahrady: zahradu s rajčaty, zahradu se starými jabloněmi. Zahradu u kláštera: děti s tatínkem staví scénu pro pimprlové divadlo, dívám se na ně z kamenné zídky, po levé ruce strmý sráz k řece. Na šedozelené hladině pomalu pluje barevné listí.
Já bych napsal křik z dětské postýlky. A napůl oblečenou mámu, odevzdaně si nasazující jiný úsměv. Tátovy sevřené rty. Mumlání.
Napsala bych hromady: bot v předsíni, papírů na stole, složenek v poště, nádobí ve dřezu, dřeva na zimu.
Napsal bych prohledávání lednice: Měl jsem tady salám! Na noční budu jíst co?!
* * *
Napsala bych kamna.
Napsal bych, že ses tentokrát oblékla jako coura. Nemysli si, říkali to i jiný lidi. – Který? – Skoro všichni. – Jmenuj mi jednoho jedinýho.
Napsala bych jizvy: tvoji na hlavě, svoji na břiše.
Napsal bych, že na tebe čekám u řeky. Na barevné hladině pomalu pluje šedozelené listí. – "Ale budeš-li přicházet v různou dobu," říká liška malému princovi, "nebudu nikdy vědět, v kterou hodinu vyzdobit své srdce…" – Vidíš, tohle pochopí i liška.
Napsala bych: Musíš furt stahovat to okýnko? – Já nevim, proč ti vadí, že stahuju okýnko! – No tak si to okýnko stahuj, no. – Ne, já už ho stahovat nebudu. – Ale tak si ho stahuj, mně je to jedno. Je to tvoje okýnko. Už ti to řikám potřetí. – Řikáš mi to PODRUHÝ. A už to okýnko NIKDY stahovat nebudu. – Stahuj si ho, jak chceš. Já už ti teda NIKDY nic neřeknu.
Napsal bych ti, ať si svoje NIKDY strčíš… ne, to bych nenapsal. Protože jestli NIKDY existuje, tak je to fakt úplnej konec všeho.
* * *
Napsala bych noc o samotě v kuchyni, po kostkovaném ubruse dupe pavouk, hodiny hlasitě odtikávají vteřinu po vteřině.
Napsal bych taky samotu. Stesk. Kolo. Kolo ví, kam veze, a oddaně pode mnou skřípe. No, aspoň že to kolo.
Napsala bych: Nic, jenom abysme se měli normálně rádi. – Vždyť máme, ne? Jestli to teda je ještě normální. – Trochu moc dlouho, že jo.
Musel bych taky napsat o nevěře: jaké je, když se o ní člověk dozví, jaké je, když se jí člověk dopustí. – Jak člověk ví, že se to stalo dávno předtím, než se cokoli stane. Protože co všechno se stane a kdy a ty další věci… koho to ve skutečnosti bere? Týrat už se umíme úplně vším.
Napsala bych velikou černou plochu s nezřetelnými obrysy světa: lidí, měst, silnic, moří. Někde v ní malé světlé místo a do něj dvoje ruce a nohy. Vlasy, řeči a nehty, těla zvenku i zevnitř.
Napsal bych, že láska je jeden bod ve vesmíru. Jenom jeden. Horolezci vědí, že body potřebuješ tři.
Napsala bych cestu domů.
Olga Černá, Michal Matoušek. Nadějkov – Čerčany, 2008