* * *
Pokračovali však ve svých machinacích z lásky ke hře a k moci. Podnikání bylo pro ně náboženstvím, které má svůj rituál a svou teologii, své vysoké hodnostáře a svou hantýrku. Protože však viděli zemi jen ve vztahu ke svému podnikání, nechápali ani její potřeby, ani její nebezpečí…
* * *
Ne, nebojte se; nebudu zkoušet, odkud máte ty dva odstavce znát. Jsou to Mauroisovy Dějiny USA, navíc do nich Mistr sahal neomylnou redakční rukou. Text je padesát let starý, shrnuje zkušenost konce devatenáctého století. – Ale připadá nám aktuální, nepřipadá?
Nevím, jestli je spíš komické nebo spíš hrozné, že celou tu zkušenost jsme museli absolvovat znovu; nestačilo si ji jen přečíst? Vyprávěl Ježek nebo možná Dlouhý, že sem lidi po převratě vozili kilogramy, desítky kilogramů zákonů napsaných jinde, odzkoušených jinde, jinde velice slušně fungujících. Nechtěli jsme je. Proč jsme je nechtěli? Asi především proto, aby ty nově napsané zákony měly díry, ze kterých se účelovým jejich výkladem dá vytáhnout nějaký ten profit.
A ruka už pak ruku nějak umyje.
* * *
Nebo se dá říct, že „chyběla politická vůle“. Chováme se, jako kdyby dějiny námi začínaly a námi i končily. Neumíme číst, neumíme nad přečteným přemýšlet. Co mně je vlastně po tom? můžu si říct. – Z času na čas se objevují úvahy, jak stát, zlotřilý a vůbec odporný, znásilňuje krvavými daněmi naše podnikatelstvo. Sůl země. Skutečnost je ovšem jiná: lidé, kteří „pokračují ve svých machinacích z lásky ke hře a k moci“, právě takový marnotratný a korupcí prolezlý stát potřebují, aby si jejich náboženství dál mohlo vybírat své nemalé ofěry…
Na koho vlastně pliveme, když pliveme na stát? Víme to?