* * *
O čem jsme v televizním studiu mluvili, dozví se nedočkavý divák poprvé v neděli, v 16.33, v pořadu ČT24 Média a svět. Podtitul Svoboda slova na internetu. – Prosím vás, přátelé, tenhle text nekarmujte. Bude tu jen jeden den, pak se přesune do soukromé sekce; marně byste svým eventuálním kladným hodnocením plýtvali. A taky asi víte, že má ctižádost se už po vašem kladném hodnocení zas tolik neohlíží. Jenom vám tu povím, co jsem pro nedostatek pohotovosti a omezený formát pořadu nestihl do televize říct.
* * *
Pokud se svobodu slova na internetu rozhodneme vázat na jakousi odpovědnost i etiku, musíme mít na paměti, že je lze na internetu sice požadovat, hůř však vynucovat, a pak je otázka, zda vedle mantinelů svobody na internetu nehledat taky meze anonymity, aby určitou odpovědnost za svoje vystupování na síti nesl úplně každý. Totiž krom diskutérů, kteří si rádi zanadávají, se na internetu pobočně realizuje mnoho lidí osobujících si právo anonymně se vyjadřovat ke všemu a anonymně hlásat úplně cokoli při dodržování jednoho jediného pravidla: neuchylovat se k vulgárním výrazům. A domnívají se, že tak je všecko v pořádku, že tím všemu tomu svému svinstvu dodávají zdání úctyhodnosti.
Jenže slušnost není jen v tom (pokolikáté už to říkám!), že nevyslovuju určitá slova; slušnost je především v tom, že nemám určité myšlenky.
Konkrétně pro mne je základní slušnost i v tom, že když se mnou někdo mluví, ví, kdo jsem.
* * *
Svoboda slova na internetu je pro mne především svobodou publikační a jako alternativa ke světu nakladatelů a mediálních šíbrů funguje skvěle – i když v podstatě podle stejných pravidel. Napsal jsem pro RB textů, že by jich stačilo na menší knížku, ovšem nejvyšší zájem, ba dokonce proslulost (byť kontroverzní a velmi prchavou) jsem získal až těmi čtyřmi žalovanými slovy. A až poté, co ta slova byla žalována. To mi připadá vysloveně nenormální; a taky to dost vypovídá o skutečných zájmech a úrovni médií.
Je hloupé říkat to sám za sebe, ale moje texty jsou většinou násobně kvalitnější než třeba články, které se v poslední době o kause uveřejnily a ve kterých pořád zaznívá taková ta quasiprofesionální shovívavost: Nějaký blogger… Přitom tito lidé, krom všech věcných hloupostí, tam mají i neuvěřitelná gramatická i stylistická selhání (třeba ten Kasík na technet.idnes), takže těžko říct, kde berou svůj nadhled. – Já si to představuju tak, že k těmhle psáčům někdo prostě přijde a řekne jim: Napíšeš o tomhle a uděláš to takhle.
Když už si povídáme o svobodě slova na internetu, i toto do ní myslím patří.
* * *
Blízké mi bylo uvažování Miloše Čermáka na E15: rozsudek se mi líbí, přestože pro žalovaného znamená v podstatě prohru a přestože činu, jehož se dopustil, bych se možná dopustil taky. Ano: někdy se prostě jinak než sporně bránit nemůžete, a přitom víte, že se nějak bránit musíte.
Připomínám, že jsem si za deset let fungování v internetových diskusích rovněž vyslechl ledacos, nemám pocit, že mi to ublížilo, ale pochopitelně máme každý ty hranice nastavené jinak. Skončí-li soud verdiktem: Omluv se, já se omluvím a veliký problém s tím mít nebudu.
Vracíme se znovu k tomu vymezení internetové svobody slova: jestli se smí na síť neomezeně vstupovat a bez jakékoli zodpovědnosti blábolit, chtěl bych smět i vynadat, když blábolení opravdu překročí hranici snesitelnosti. No, a jestli tedy vynadat nesmím, pak by měla fungovat nějaká rozumná záklopka i pro to blábolení.
Jestli má nebo měl náš soud nějaký smysl, pak v tom, že toto pojmenoval a k tomuto se vyjádřil.