* * *
Ale teda šedesátá. Měl jsem trochu jinak rozdané karty než vrstevníci: když jsem začal chodit do školy, bydlel jsem ještě v domě pár metrů od moře. Dvoutřídka v Athénách. Po návratu krátké adaptační období: když vyučování ráno, vyblil jsem snídani, když po o, tedy oběd. Čtyřicet spolužáků. Učitelka nás tahala za vlasy na skráních. Ale nedokážu to brát jako komunistickou zvůli.
Netrpěl jsem hádkami rodičů, nefrustrovaly mne neúspěchy školní. Malovat ani řezat pilkou jsem nikdy neuměl, ale tělocvik a počty, slyšeli jste, ty mi šly od začátku skvěle. Šťastné dětství, jako když vystřihne.
* * *
Šedesátá léta jsou Beatles, že jo. Nebo No Milk Today. Až úplně na konci najednou přišlo něco jiného: bluesové standardy hrané co nejtvrději. A Hendrix. Americká sociologická data: osmdesát procent děcek chodilo na střední školu… a jejich muzika i životní styl došplíchly až sem. „All you need is love.“ Taky spousta chlastu a všecky ty prášky. „Kdo si z šedesátých let něco pamatuje, ten je ve skutečnosti neprožil.“
Jenže šedesátá jsou i války: šestidenní, Vietnam. Šedesátá léta jsou okupace: „Lenine, vstávej, Brežněv se zbláznil.“ Nastoupil jsem na střední a hned sklízel chmel pod přičinlivým dohledem tanků. Byla to pro nás sranda, všecko byla sranda. Byli jsme mladí. „Na tváři lehký žal, hluboký v srdci smích.“
Taky už jsem se tu zmiňoval, že jsme žili bez budoucnosti před sebou… ale smáli jsme se tomu a říkali: „No – a – co?“
* * *
V roce šedesát devět Palach. Psal jsem o tom už mockrát, asi i líp než tady. Palachovo dědictví je prokletí, postmoderně prázdný symbol. Uteč do nebytí, vyhraješ. Ale co? Nesmrtelnost? – „Však oni si Češi, jak je znám, brzy postaví divadlo nové.“
V životě přijdou soukromé chvíle, kdy se chcete zabít, proti tomu nic. Už i víte jak, jen vztáhnout ruku. Někdy se dokonce zamyslíte hlouběji a uděláte to… ale z důvodů veřejných má slušný člověk umřít jen s flintou v ruce, při obraně. Tak mne naši a škola vychovali.
Aniž by mi to přesně takhle řekli.
* * *
V devětašedesátém jsem se stal poprvé přeborníkem Prahy, uhodnete v čem? V trojskoku. Taky jsem se stal… nebo ze mne jedna jistá učinila… hrome, proč koktám?! Proč debilně koktám, když jsem, údajně, byl potom v osmdesátých takový podnikavý chlapík?
V pánské společnosti u piva bych přiléhavý výraz asi tolik nehledal.
* * *
Já vím, co by o šedesátých zdejší antikomunisté slyšeli radši: šeď a všichni stejné červené trenýrky. Holky modré, s gumičkami dole.
Málo masa, málo mandarinek, jen to pivo: dobré a za korunu šede. Pro život trochu málo, že jo. – Ale já si je pamatuju i jinak, léta šedesátá: jaké krásné knížky vycházely a jaké zajímavé filmy se točily. Jak se naši doma hádali s bráchou, kdo bude první číst Literárky, když zrovna přišly. Jako léta probouzení, jako léta naděje.
„Ještě jednou sebrat svou čest a jít.“ Kovaný antikomunista se asi rozesměje nedobrým smíchem.
* * *
Těžko se mi bude vysvětlovat mladším můj dnešní smutek. Literárky… co s nimi? – Pah! řekli by.
Byl jsem šťastný, protože jsem byl mladý? Být mladý dneska, taky by mě nebraly vzpomínky staršího slinta na doby, kdy se na dovolenou nejezdilo do Thajska. Rajzoval bych po světě a sdílel, až by se ze mne kouřilo. No jo.
* * *
Nedá se s tím nic moc dělat. Svět už nebude jiný, a já taky ne.