* * *
Film z názvu článku asi znáte: Michael Dorsey je newyorský herec, obtížně hledá práci. Trochu maximalista, s kdekým se hádá; ovšem když hraje, hraje jako o život. Nikdo mu o to moc nestojí. – Svět potřebuje něco jiného… no, i to už jsme tady víckrát probírali. Ovšem jíst a platit složenky se musí, a tak se Michael přestrojí za ženu, jako ženu ho vezmou do televizního seriálu a tam okouzlí všechny. Protože jako chlap dodává své ženské postavě rysy a vlastnosti, které by si mnohé ženy přály mít, ale jaksi z podstaty je nemají.
Michaeli, Michaeli… konečně máš práci. Hraješ, máš úspěch, vyděláš si. Co na tom, že nejsi sama sebou? Jenže se stane, co se může stát každému: zabouchneš se. Do ženy, jak jinak; té hrůzy! Ráda bys ženou být přestala, protože jakkoli energická přítelkyně je nakonec… a tady vás, milé lingvistky, opravdu nechci podcenit.
Pevně věřím, že nějak chápete ten rozdíl.
* * *
Připomínám, že film je z roku 1982; řada z vás nebyla ještě tehdy na světě. Když film vidíme, i dnes se pořád smějeme, ale jeho vtip není v tom, že se nám někdo snaží lechtat bránici. Smějeme se sami sobě, rolím, v nichž se poznáváme… i já se nakonec začnu smát své pitomé roli, v níž dusím dotěrné lingvistky. Příběh nás vede i k zamyšlení, kým ve skutečnosti jsme: tou rolí, nebo taky někým jiným?
A znovu připomínám, že o tom nepíšu poprvé a že skutečně existují konkrétní témata, pro která bych se i já dokázal nasoukat do ženských šatů (kdyby ženy potřebovaly) a šlapat ve vzteku po shovívavém mužském protektorátu. – Ale taky bych do protokolu rád uvedl, že kácet stromy nepůjdu se ženou, nýbrž s kamarádem, a kamarády že si vybírám takové, s nimiž si navzájem nebudeme stěžovat, jak se ženou nelze kácet stromy. Stíháte můj myšlenkový pochod, lingvisté obojího pohlaví?
* * *
ČEZ a islám jsou, pravda, témata složitá. A jak teprv složité jsou ty věci mezi lingvisty a lingvistkami! Ona je jiná než on, on je jiný než ona… ne, to je ještě jednoduché; právě to přeci jednoho ke druhému přitahuje. Někdy ta přitažlivost vydrží celý život, někdy jen chvíli, veškeré pokračování života ovšem vede jen tudy. A pokud náš jazyk, milé lingvistky, tu přitažlivost odlišnosti neumí nebo dokonce nebude smět zachytit, je slepý a hluchý. Němý.
Nechci o tom zvlášť zapřádat hovor, ale žena rozhoduje, zda se narodí či nenarodí člověk. To je veliká pravomoc i veliká odpovědnost, a zároveň to znamená, že je dopředu a navždy dána jakási nerovnováha, na kterou nemáme recept, krom těch slavných dvou. Mám na mysli toleranci a lásku. – Prostě se lišíme. Jenže my, jací už jsme hlupáci, immerwährend řešíme nějaký systém, v němž má hlavně platit, co my žádáme: naše práva, a povinnosti druhých k nám.
Práva a povinnosti… hm. To jsme dopadli.
* * *
Ano, film je Hollywood, skončí dobře. Dustin Hoffman má hlavu trošinku na stranu, Jessica Lange válí ty své šibalské grimasy. Oči, řasy, jazyk mezi rty. Ocituju zase tu pěknou prózu z loňska: přátelství není pro různost pohlaví nadále možné.
„To nejhorší máme za sebou, viď,“ říká Hoffman. „My dva už přeci byli… dobří přátelé.“