* * *
Začnu u Boženy Němcový, nebo spíš u Františka Matěje Klácela. Tenhle buditel ve mně budí hlavně veselí; chtěl Boženu píchat, jasně, a ono se to nějak nehodilo nebo co. Tak jí jenom kultivoval bytost. – Nebo se to možná hodilo a mně to jen uteklo, o sto sedmdesát let. Nebo si Františka Matěje jednoduše pletu s Václavem Bolemírem.
V jedný povídce, ve který se Hartl s Andreou zase hádají, Hartl schválně řekne František Matěj Klátil. Právě kvůli tomuhle. Andrea ví, že ji Hartl jen dráždí, ale cítí zlost a trochu pohrdání, že si on ke svejm invektivám vybral ausgerechnet literaturu živitelku. Myslím, že mu řekne takový to manželský: „Debile…“ – Tahle scéna mě hodně bavila, hrál jsem si s ní dlouho, ale když jsme nakonec s Knihovnou dávali dohromady Syndrom, už v něm nebyla; trajektorie příběhu prosvištěla jinudy.
* * *
Klátil je zajímavý sloveso. V SSJČ je v daným významu nenajdete; pak je tu ještě ten slovník vulgárních výrazů, ale do toho jsem zapomněl v knihovně kouknout, když jsem si teď půjčoval Ryšavýho. Půjčil jsem si taky roztomilou, křehkou, bezmála dívčí prózu: ona je učka, on je sochař, má velký mužský citlivý sochařský ruce a oba jsou mladí, tak mladí! Myslím, že on ji teda píchá, ale přímo v knížce se to najít nedá.
Knížku napsala Jana Štroblová, co tak senzačně překládala Achmatovnu a Cvetajevnu, a do prózy si jen odskočila od překládání a od vlastních veršů. Knížka se jmenuje Nemalujte srdce na zeď, je tam perfektní věta: „Žáci nesli po chodbě kostru a klátili s ní.“ – Když jsem to před moc lety viděl poprvý, říkal jsem si Panebože to je syrák, člověk to tady loví kolik osamělejch večerů a ta ženská to tam má jako z praku. Hned. Plác a hotovo. Školáci s kostrou. Na chodbě.
Doufám aspoň, že o velký přestávce…
* * *
Samozřejmě Štroblová, tak jako já, není žádnej surrealismus. Mockát jsem o týhle větě při různejch příležitostech vykládal a vždycky jsem říkal: „Ona jako neví, co je klátit?“ – Takhle: každej to dělat nemusí, někdo má k tomu třeba superabštand. Ale překladatelka by tyhle pobočný významy zmáknutý mít měla.
Trochu o slovesnejch vazbách. Správnější se nějak zdá „klátil ji“, ale i „klátil s ní“ je dost běžný, zvlášť v dětským slovníku; dítě nemá tu blbou mužskou potřebu kasat se, že „jí to udělal“, spíš se mu zdá normální, že „to spolu mají“. Je teda fakt, že tvar „klátila s ním“ je hodně vzácnej.
Taky jsem si kolem toho googloval, a hele: „Jakmile jsem zjistil, že je v ní něco víc, začal jsem na ni tlačit. Klátil jsem s ní, až nás to oba málem bolelo…“ – Našel jsem tohle ve vyhledávači a rozhodně jsem chtěl vědět víc, jenže s láskou i radostí musím Lucii říct, že chlapík vypráví o motorce Ducati!
* * *
Když nahlas vyzveme sami sebe: Klaťme. – Většina bude očekávat, že ještě něco přijde, tak třeba Klaďme před sebe úkoly nemalý. Jasně. Budeme klátit.
Totiž, chci říct: klást.