* * *
Vypadl jsem už víckrát: z šachových periodik i z šachového života. Z jihlavského literárního serveru NONLIBRI. Z Neviditelného psa, když skončila Jíťa Splítková. Nikdy to nebylo snadné a téměř pokaždé jsem se, pod vypůjčenou identitou, na chvíli vrátil; vypadnout odněkud prostě není jen tak. Musí vám být jedno, co si o vás lidé myslí, což v okamžiku, kdy jste se s někým ocitli na prahu přátelství, žádá nutnou porci sebezapření.
Potřebujete k tomu návyky outsidera, a takové se chvíli budují.
* * *
Asi se dá říct, že jsem na RB přišel mezi prvními. Vlastně nevím, proč jsem přišel; tou dobou už jsem půl roku provozoval Rozvíjení zloby a ani tam si nevěděl moc rady. Vaculík by řekl: Pokus o jiný žánr, a já svůj jiný žánr všelijak ohýbal a hledal… to je ten známý axiom M, že jediným důležitým čtenářem jsem si sám. – Ovšem žánr se vždycky vzpíral. Vzpírá, vzpírat bude.
Samozřejmě vím, že úvahy kolem psaní dnes čím dál víc akcentují roli čtenáře, kterého já svým axiomem jakoby popírám. A čtenář se taky o svou roli hlásí; je zvyklý na jiný typ obsluhy. Nepředstavuje si, že za mnou celou dobu poběží, nebude stíhat, a já že mu nakonec řeknu, že je to jen jeho vina.
Vím to, ale nic s tím nenadělám, nechci. Jsem OUTSIDE.
* * *
Ono to není jen omezení. Pořád jsem třeba jediný, kdo kdy vzal úhrn zdejších autorů, prosel jej jakýmsi sítem a podal o tom (nikoli nezajímavou) zprávu. Zevnitř by se to dělalo hůř. – Dnes bych oka v sítu pochopitelně nastavil jinak, ale komu žalovat; a genderově bych rád dodal, že lepší holky tu píšou o dost líp než lepší kluci, zatímco lepší kluci jsou tu mnohem vynalézavější než lepší holky. Já, který dovedu být kluk i holka, jsem šťastným spojením nejlepších vlastností obou.
Zadání seminární práce se vícekrát interpretovalo i jako: Proč píšu? Několikrát už jsem v té souvislosti zmiňoval stejnojmennou Orwellovu stať; nechal bych jeho myšlenky vyrůst z jiných životních reálií, ale jinak bych psal skoro přesně totéž. Je to jako se šachovou partií, pokud od ní nečekáte jen ten sportovní výsledek: z NIČEHO vzniká NĚCO. – Ale původní zadání bylo ve skutečnosti jiné: Proč píšu na RB? Nevím, jak to nakonec dopadne, ale líbilo by se mi, kdyby toto zadání bylo dodrženo co nejčastěji.
* * *
K Respektu jako periodiku choval jsem nejprve úctu. „Přívětivost k principům občanské společnosti a přesvědčení, že státní služba je napřed ta odpovědnost, a teprve potom ta moc." Ale viděl jsem i jiné věci, méně povzbudivé, i k těm jsem se postupně vyjadřoval. Nepamatuju, že by Respekt byl kdy reagoval; přestal jsem na to čekat, nakonec jsem to přestal i chtít.
S nástupem internetu píšu tvrději než dřív. Dostal jsem se za to i před soud a je spravedlivé říct, že tady mi Respekt, až na výjimky, stál po boku; otázku, zda z důvodů principiálních či marketingových, neřeším.
Co ve skutečnosti znamená, když se řekne „tvrději"?
* * *
Zkusím to vysvětlit z vlastní, víckrát už popisované zkušenosti: když Marek Švehla do televize řekne, že výraz „echtovní cikánka" (ve výčtu, do nějž patří taky kriminálnice a feťačka) v zápalu diskuse nevadí, zatímco reagovat na ten výraz (kolik jiných možností je tu k mání?) slovy „rasistický rypák" už je za hranou… mám hezky od podlahy říct, co podobné vývody vypovídají hlavně o něm a kam si je může strčit?
Tuto svou misi tvrdosti dlouho a loajálně odkládám. Uklidňovali mě: „Je to jen jeho názor", jenže tohle není názor; to je pouhý postoj. Postoj člověka, který televizní záběry ubíjení německého ovčáka železnou tyčí doporučí slovy: „Svět je plný násilí a novináři o tom informují." – Na otázku z konce předchozího odstavce vidím jako adekvátní a jedinou lidsky možnou odpověď: strč si je do prdele, mladej.
Takže tvrději. Ale se zpožděním. Dřív jsem býval rychlejší.
* * *
Jako na Švehlu já se dnes dívám na veškerý Respekt: okouzlení zmizelo. Nejde o lidi otevřené čemukoli; jsou to klasičtí do sebe zavinutí šneci, ke kterým vede jediná cesta: jejich časopis koupit. Až v tu chvíli vás začnou vnímat. – Na druhou stranu, ani Respekt nemá mnoho důvodů být mnou okouzlen. Nejsem ničí známý, nemám významného příbuzného, koupi Respektu nechystám. Nemám VLIV.
Nedovedu jezdit na vlně. Doopravdy umím jen dvě věci: hrát šachy a psát. Což pro Respekt není žádné terno; o šachu nevědí nic a nezajímá je, protože jinak by jejich texty, které se šachu i jen okrajově dotýkají, neobsahovaly pokaždé tolik nesmyslů.
A to nešťastné psaní… mám se snad strefovat i do mrtvých míst?
* * *
O čem vlastně mluvím, když tak nahlas toužím vypadnout? Znamená to i zmlknout; jenže to si právě nejsem jistý, jestli dokážu. – Na Modré knihovně, v niž Rozvíjení zloby časem zmutovalo, zkouším teď mluvit míň a vyslovovat i fotkou nebo písničkou. Případně obojím.
Mám prostě problém fungovat v tomhle místě. Kde se anonymita zaměňuje se svobodou a svoboda s možností plácat cokoliv. Kde se velkohubé epigonství považuje za inspiraci, a nevědomost či xenofobie či vůle s někým se ožrat za názor. Kde se tyto jevy nepojmenovávají pravými jmény a RB z nich nevyvozuje příslušné důsledky, jen aby sdílený prostor zůstal otevřen co nejširšímu spektru možných předplatitelů a inzerentů. – Celou dobu mluvím vlastně o tom, že se zdejšímu duchamornému prostředí neumím a nechci přizpůsobit.
Rozumné by bylo dávno tady nebýt; ale z předchozích pokusů už víme, že by se i poněkud stýskalo. Protože krom toho, že ze své podstaty musím hájit práva textů proti autorům a jejich hlouposti, tak ani autory, aspoň některé, už nedovedu celoplošně zasklít.
A jen si na ně zvenčí akvária ukazovat prstem.
* * *
Držím se zpátky, bezmála čtrnáct dní. To je slušný mezičas. Šanci vypadnout pořád mám. – No, a co my teď, než se věc kamsi vyvine? Pustíme si tu písničku?
(Obvyklá žádost: pod tímto článkem prosím nekarmujte. Tady o to nikdo nestojí.)