* * *
Jel jsem dál. Vybavovalo se mi, bůhvíproč, tohle:
A co jsi nečekal: sotva slyšitelná slova
náhlý van zahrad, ruce na svraskalé kůře hledaly
jedna druhou. Nespatřils je.
Slyšel jsi jen hlasy, něžněji promlouval ten můj,
druhý jsi neznal, nepoznal. Vím, nelze uvěřit,
že to, co není naše, je.
Vnímavý čtenář si v básni užije mou ženskou roli; že bych dokonce byla lehce promiskuitní?
* * *
Ale důležitý je hlavně náhlý van; já ho v té chvíli na kole náhle pocítil. Chci říct pocítila. Poprvé v životě. Proč jsem ty verše napsala dřív, než jsem van pocítila? Nevím, nepamatuju se. Někdy prostě napíšeš, vodníčku, aniž pocítíš, a někdy pocítíš, aniž napíšeš. To je normální. Nenormální je, když nechceš prožít všecko, když nechceš napsat všecko, a vším, kým jsi byl i byla, nejsi ráda.
Rád.
* * *
Čistě soukromě bych se chtěl, na okamžik zas v roli mužské, podělit o zážitek intimnější, a začnu zeširoka: naše rodina má kamaráda, jak se dřív říkalo, na ženění, který nám tu a tam přivede ukázat dívku. Rodina mu ji zasvěceně posoudí, schválí, on příště přivede nějakou jinou… ve skutečnosti je však kamarád žabař, to si řekněme. Já loni v září smluvil rande, že přijdou najednou dívky tři, přišly čtyři, a já dokonce myslel ještě na další dvě. Ale šestispřeží bych asi neukočíroval.
Každá jinak krásná. Jiného nadání i jinam příslušná. Jedna létá na východ přes Ural, jedna na západ přes oceán. Jedna nelétá nikam, zato zemědělsky strká prsty do hlíny. Všechny taky krásně píšou nebo psát budou; ta maluje obrázky z pobřeží, ta si svítí na věci baterkou a vypravuje o tom pohádky, ta zas odkrývá rodinnou anamnézu… a ta čtvrtá si svoje zájmy ještě jen sumírovala. Mamince v bříšku. Nepíšu o tom trochu jako pitomec?
* * *
Až na tu z bříška jsou všechny šťastně vdané a já se mezi ně vetřel nikoli s běžnými mužskými úmysly, to si taky řekněme. Nýbrž z titulu Tootsie; co původně nazývám rande, byl ve skutečnosti docela obyčejný babinec. Trochu jsme si poklevetily, o životě a tak. Lenka, Olga, Lucie, Ester. A já. – Bylo to pěkné, ženská témata svedu. Dovedu hovořit a psát třeba i o kundě, když na to přijde. Och, jak jsem nemravná.
* * *
Kdo jsem? Jsem prostě člověk, a vším, kým jsem byl… vlastně, vodníčkem jsem ještě nebyla! To je třeba uvážit. Mají vodníčci taky vodničky? Vodnice vodníky?
V odpovědi na ty otázky je ukryto mnohé.