Tu dívku trochu a tajně miluje, ale miluje v ní především možnosti, které sám pomáhá uskutečňovat; a také tou dívkou trochu pohrdá. Pěstuje ji ne proto, aby dívka rostla a rozkvétala pro svou radost a štěstí, ale aby mohl obdivovat sám sebe v roli stvořitele. – Dívku samu to zprvu uchvacuje, jako nás uchvacuje vše nové. Ale postupem času začíná rozeznávat skutečné důvody Pygmalionovy a bouří se; její vzpourou každá varianta toho příběhu říká, že člověk je víc než nádoba, do které se má cosi nalít, i víc než pochodeň, kterou je třeba zapálit.
Úplně nejmodernější, vysloveně soudobou variantou Pygmalionova příběhu jsou naše internetové projekce, v nichž toto pěkné téma obmýšlíme novým obsahem. – My tady zjevně netoužíme vytesat sochu, z jednoho důvodu: sochu máme. Protože sochou, již jsme se rozhodli milovat, není něco mimo nás; je to naše vlastní podoba.
Náš čtenář není důvěrný s námi. Nýbrž s tím trojrozměrným pomníkem, který s rozmyslem budujeme.
* * *
Neříkám tím ale, že máme nějaké postranní úmysly…
Taky už mne méně než dřív provokuje, když se hry na Pygmaliona účastní zaslepení kazatelé, chorobně opečovávající neduživou auru své domnělé důstojnosti; ty vytrestá sám život. Opustí je žena, při basketu jim stáhnou trenky… a českým internetem se rozlehne rozveselené žvatlání.
Jsou to koneckonců lidé, kteří mají tvář, pravé jméno, ověřitelný podpis. Mohou mi připadat omezení, i mi tak připadají. Ale jsou skuteční. Vážnější problém nastává, deníčku můj, když svět kolem sebe přestáváš jako skutečný vnímat, protože on ani skutečný být nechce – míní být jen velkým, nikdy nekončícím karnevalovým rejem, do nějž stačí přinést si masku. A jestli ta maska zakrývá podobu či hnůj, není tématem karnevalu.
Myslím, že už jsem zase zlý. Rád si někdy na zlého hraju; domalovávám své soše veliké výbojné kníry. – Citoval jsem jednou v podobné situaci milovaného Karla Michala: "Nejsem zlý, a nemůžu být ani dobrý. Jsem Plivník, nejsem Chelčický."